Příběh Utgarda-Loki

Příběh vypráví o výpravě Thóra, Lokiho a jejich lidských služebníků do země obrů, kde se setkají s mocí, která není založena jen na síle, ale především na klamu. Thór, největší bojovník mezi bohy, zde podstoupí zkoušky, které na první pohled vypadají jako hanebné porážky. Loki se utká v jedení, Thjálfi v běhu a Thór v pití, zvedání i zápase. Teprve na konci se ukáže, že nic nebylo takové, jak se zdálo. Příběh známý hlavně z Gylfaginningu patří k nejpůsobivějším mýtům Seveřanů, protože ukazuje hranici mezi skutečností a iluzí a zároveň připomíná, že ani největší síla nemusí stačit tam, kde svět ovládá lest.

Thór často cestoval do země obrů. Nebyly to bezpečné cesty a chyběl jim klid. Když bůh hromu opustil Asgard a vydal se směrem k Jötunheimu, málokdy šlo o obyčejnou návštěvu. Obři byli dávnými protivníky bohů a mnozí z nich představovali síly, které stály za hranicemi uspořádaného světa. Thór je držel v odstupu svým kladivem Mjöllnirem, svou odvahou a prudkou silou, která se blížila bouři. Tentokrát však jeho cesta neměla začít velkou bitvou. Thór vyjel se svým vozem, taženým dvěma kozly jménem Tanngrisnir a Tanngnjóstr. S ním šel Loki, ten nejneklidnější ze všech bohů, muž proměnlivých slov a nečekaných řešení, protože Thór měl sílu a Loki měl lest, pročež spolu někdy cestovali, i když jejich povahy stály daleko od sebe.

Večer dorazili k domu jednoho prostého sedláka, kde se Thór rozhodl přenocovat. Jeho kozli nebyli obyčejná zvířata, protože je mohl zabít, uvařit a druhého rána znovu oživit, pokud zůstaly jejich kosti neporušené. Poručil proto, aby se maso snědlo, ale všechny kosti byly pečlivě položeny na kůže. Rodina jedla s bohy, přičemž sedlák měl syna jménem Thjálfi a dceru jménem Röskva. Thjálfi byl mladý, rychlý a zvědavý, takže když uviděl morek v jedné kozlí kosti, neodolal a rozbil ji nožem, aby se k němu dostal. Byl to drobný čin, ale v příbězích bohů mohou i drobné činy otevřít cestu k velkým následkům.

Ránu Thór vstal, vzal Mjöllnir, pozvedl jej nad kozlí kůže a posvětil je. Kozli znovu ožili a postavili se na nohy, jenže jeden z nich kulhal. Thór okamžitě poznal, že něco není v pořádku, a jeho hněv se zvedl tak prudce, že se sedlákova rodina třásla strachem. Věděli, že před nimi nestojí obyčejný host, nýbrž tam stál bůh, jehož kladivo drtilo obry, takže kdyby udeřil, jejich dům by neměl žádnou naději. Nakonec však Thór nepřinesl smrt, nýbrž jako náhradu vzal Thjálfiho a Röskvu do své služby, takže od té chvíle měli jít s ním, zatímco Thórovi kozli zůstali u sedláka a výprava pokračovala pěšky.

Thór, Loki, Thjálfi a Röskva se vydali hlouběji do kraje obrů. Cesta je vedla přes lesy a pustá místa, kde se svět lidí ztrácel za zády. Stíny stromů se prodlužovaly, noc přicházela a krajina působila stále méně přívětivě. Když se setmělo, našli podivnou stavbu, která byla veliká a prázdná. Měla široký vstup a uvnitř prostornou síň, zatímco po straně byla menší komora. Unavení poutníci vešli dovnitř, aby zde přenocovali, a ačkoliv nevěděli, čí je to dům, a netušili, zda je bezpečný, noc v zemi obrů nenabízela mnoho lepších možností.

Uprostřed noci se země začala třást. Ozývalo se dunění, které se podobalo hromu, jenže Thór věděl, že tentokrát jej nezpůsobuje on. Stavba se chvěla a hluk sílil, takže se poutníci vážně báli, že se k nim blíží něco obrovského. Thór uchopil Mjöllnir a postavil se ke vchodu, zatímco ostatní se skryli v boční komoře. Ráno vyšli ven a spatřili obra tak velikého, že vedle něj působili malí i sami bohové. Ležel nedaleko a chrápal tak hlasitě, že právě jeho dech v noci otřásal celým krajem. Thór se chystal udeřit, ale obr se probudil a posadil se. Jmenoval se Skrymir, byl obrovský, klidný a mluvil s nimi tak, jako by jejich přítomnost byla spíš drobnou zajímavostí než skutečnou hrozbou.

Potom sáhl po věci, kterou poutníci považovali za noční síň, avšak nebyl to dům, nýbrž to byla jeho rukavice. Boční komora, do níž se Thjálfi, Röskva a Loki ukryli, byla palcem té rukavice. Thór musel poprvé v této výpravě poznat, že svět obrů nebude jen větší, než čekal, nýbrž bude také podivnější. Věci, které vypadají jako domy, mohou být rukavicemi, a hluk, který zní jako bouře, může být dech spícího obra. Skrymir se nabídl, že půjde kus cesty s nimi, vzal svůj vak s jídlem a spojil jej s jejich zásobami. Potom si celý náklad hodil přes rameno a vedl je lesem, přičemž kráčel tak dlouhými kroky, že mu ostatní sotva stačili, a když přišel večer, lehl si pod strom a okamžitě usnul.

Předtím jim řekl, aby si z vaku vzali jídlo, jenže když se Thór pokusil vak otevřít, neuspěl. Uzel byl tak pevný, že jej nedokázal rozvázat ani on. Tahal, zkoušel, vztekal se, ale vak zůstával zavřený, což Thóra nesmírně rozzuřilo. Byl zvyklý, že se před jeho silou lámou skály i kosti obrů, avšak teď stál před uzlem a nemohl s ním hnout. Jeho hněv se obrátil proti Skrymirovi, takže Thór vzal Mjöllnir, přistoupil ke spícímu obrovi a udeřil jej do hlavy. Rána by jiného tvora rozdrtila, avšak Skrymir se jen klidně probudil a zeptal se, zda mu na hlavu spadl list. Potom se znovu uložil ke spánku, zatímco Thór mlčel a v jeho nitru se vařil obrovský hněv.

Když Skrymir znovu usnul, Thór udeřil podruhé, tentokrát ještě silněji. Mjöllnir dopadl na obrovu hlavu a ozvěna rány se nesla nocí. Skrymir otevřel oxi a zeptal se, zda mu na hlavu spadl žalud, načež znovu usnul. Thór svíral kladivo stále pevněji, protože v jeho světě takové věci nedávaly smysl. Nikdo nesmí přijmout ránu Mjöllnirem a mluvit o žaludu, jakož i nikdo nesmí přežít úder boha hromu tak klidně, jako by jej jen vyrušil lesní plod. Když se blížilo ráno, Thór se rozhodl udeřit potřetí ze všech sil. Mjöllnir dopadl na Skrymirovu hlavu a Thór si byl jistý, že tentokrát musí být konec. Obr se však probudil, posadil se a pohladil si tvář s otázkou, zda mu na hlavu spadlo něco z větví, možná nějaká ptačí nečistota, a pak vstal, jako by se nic nestalo.

Ráno se Skrymir s poutníky rozloučil. Ukázal jim cestu k pevnosti zvané Útgard, varoval je však, aby se tam nechlubili, protože v Útgardu žijí bytosti veliké a mocné, a pokud si budou příliš věřit, mohou se dočkat hanby. Potom odešel svou cestou a ztratil se mezi stromy. Thór, Loki, Thjálfi a Röskva pokračovali dál a brzy dorazili k veliké pevnosti, která byla tak vysoká, že museli zaklonit hlavy, aby dohlédli k jejím hradbám. Brána byla zavřená a mříže tak velké, že se skrze ně dalo sotva projít, nebo spíš pro ně bylo nutné se mezi nimi protáhnout. Vešli dovnitř a zamířili k síni, kde seděl vládce tohoto místa jménem Útgarda Loki.

Seděl mezi svými lidmi a hleděl na příchozí s klidem toho, kdo se nemusí vůbec bát. Nebyl to Loki z Asgardu, ale mocný vládce obrů, jehož jméno znělo podobně, a přesto patřilo jiné bytosti. Přijal je ne jako hosty, kterých si váží, ale jako příchozí, jejichž cenu je třeba teprve prokázat. Řekl, že v Útgardu nesmí zůstat nikdo, kdo v něčem nevyniká, protože každý host must ukázat schopnost, kterou převyšuje ostatní. Loki vystoupil první a řekl, že zná umění, v němž ho jen málokdo předčí, neboť umí jíst rychle. Útgarda Loki přikývl a zavolal svého muže jménem Logi, načež mezi ně položili dlouhé koryto naplněné masem. Loki se postavil na jeden konec, Logi na druhý a na znamení začali oba jíst směrem ke středu.

Loki jedl rychle, trhal maso, polykal a postupoval vpřed s velkou chutí. Když dorazil doprostřed, zdálo se, že si vedl dobře, protože snědl všechno maso ze své poloviny. Jenže Logi snědl víc, neboť nesnědl jen maso, nýbrž zhltl i kosti a samotné koryto, takže Loki prohrál, což v síni vyvolalo pobavení. Loki, který se často spoléhal na svůj jazyk, musel přijmout porážku v něčem tak prostém, jako je jídlo, přičemž netušil, proti komu stál, což mělo být odhaleno až později. Potom přišel Thjálfi, jehož hlavní schopností byla rychlost, pročež Útgarda Loki zavolal chlapce jménem Hugi a nechal je závodit. První běh začal a Thjálfi vyrazil tak rychle, jak dokázal, takže jeho nohy letěly po dráze a lidské tělo v sobě mělo všechnu prudkost mladíka, který chce před bohy obstát. Přesto Hugi doběhl do cíle tak daleko před ním, že se zdálo, jako by se závod vůbec neodehrál mezi dvěma bytostmi stejného světa. Thjálfi dostal druhou šanci a běžel rychleji než poprvé, ale Hugi byl znovu v cíli dřív. Dostal i třetí šanci, do níž vložil veškerou urputnost, přesto však znovu prohrál, protože Hugi byl pokaždé před ním, takže Thjálfi stál poražený a nechápal, jak je to možné.

Pak přišla řada na Thóra. Útgarda Loki se jej zeptal, v čem vyniká, a Thór odpověděl, že umí pít. Byla to prostá výzva, ale ve světě bohů mělo pití svou váhu, protože kdo dokázal vypít víc než ostatní, ukazoval sílu i výdrž. Útgarda Loki nechal přinést roh, který sice nebyl malý, ale nevypadal nemožně, a řekl Thórovi, že dobří pijáci jej vyprázdní jedním douškem, někteří dvěma a jen slabí potřebují tři. Thór uchopil roh, napil se a pil dlouho. Když konečně odtrhl ústa, podíval se dovnitř, avšak hladina klesla jen málo, pročež se síň hlasitě zasmála. Thór se zamračil a napil se podruhé, tentokrát ještě déle. V jeho hrudi byla síla bouře a jeho vůle nechtěla ustoupit, avšak když přestal, hladina opět klesla jen nepatrně. Útgarda Loki poznamenal, že Thór asi není tak velký piják, jak se říká, což bůh hromu nesl těžce, napil se potřetí a pil ze všech sil. Chtěl roh vyprázdnit, umlčet posměch a ukázat, že žádná nádoba před ním neobstojí, ale když se podíval znovu, roh stále nebyl prázdný, takže Thór prohrál. Byla to hanba, kterou těžko přijímal, protože jeho síla se střetla s něčím, co se tvářilo jako obyčejný roh, a přesto vzdorovalo víc než nejtvrdší obr.

Útgarda Loki však nabídl další zkoušku a řekl, že když Thór nedokáže pít, může zkusit něco snazšího, sice zvednout jeho kočku. Do síně vstoupila veliká kočka, což na pohled nevypadalo jako těžký úkol pro Thóra. Thór přistoupil ke zvířeti, sklonil se a vsunul pod něj ruce, načež mocně zabral. Kočka se prohnula a protáhla tělo do oblouku, přičemž Thór zvedal dál, ale zvíře se neodlepilo od země. Napjal veškeré síly, ruce mu ztuhly a hněv ho pobízel, aby nepovolil, avšak nakonec se mu podařilo zvednout jen jednu tlapu. V síni znovu zazněl smích a Útgarda Loki řekl, že výsledek odpovídá tomu, co čekali, protože kočka je veliká a Thór je menší než oni. Pro Thóra to byla další rána, protože nedokázal ani zvednout kočku, a čím víc se obři smáli, tím víc v něm rostla zuřivost. Chtěl opravdový zápas a toužil po protivníkovi, kterého může uchopit a srazit, pročež vyzval kohokoli v síni k zápasu.

Útgarda Loki se tvářil, jako by to bylo téměř směšné, a řekl, že v jeho síni by se s Thórem nechtěl prát žádný muž, protože se jim zdá příliš malý. Nakonec zavolal starou ženu jménem Elli, která byla vrásčitá, stará a na pohled křehká, což pro Thóra představovalo urážku, neboť se měl prát se stařenou, zatímco toužil změřit sílu s obrem. Přesto se pustil do zápasu, protože odmítnout by znamenalo přijmout posměch bez odporu. Uchopil Elli a chtěl ji strhnout k zemi, ale ona se nepohnula tak, jak čekal. Její síla byla podivná, protože nebyla prudká jako rána a nebyla tvrdá jako kámen, nýbrž byla neúprosná. Thór se namáhal, tlačil, táhl a zápasil, ale stařena odolávala. Čím déle zápas trval, tím víc cítil, že se jeho vlastní síla ztrácí, až jej nakonec Elli donutila klesnout na jedno koleno, načež Útgarda Loki zápas ukončil a řekl, že není třeba pokračovat, protože Thór prohrál i tentokrát.

Hosté byli ubytováni a noc přešla přes Útgard jako těžký stín. Thór neměl klid, protože v jeho mysli se vracely všechny porážky, jako vak, který nedokázal otevřít, Skrymir, kterému rány připadaly jako žaludy, roh, který nešel vypít, kočka, kterou nešlo zvednout, i stařena, která jej srazila na koleno. Kdyby šlo o obyčejnou sílu, svět by se musel změnit, protože Thór nebyl slabý. Ráno se Útgarda Loki vydal s poutníky k bráně, kde se jeho chování změnilo, neboť už nemluvil jako vládce bavící se nad poraženými hosty, nýbrž promluvil jako ten, kdo odhaluje pravdu. Řekl jim, že pokud by předem věděl, jakou moc v sobě mají, nikdy by je do své pevnosti nepustil, protože všechno bylo pouhým klamem. Skrymir, kterého potkali na cestě, byl sám Útgarda Loki v jiné podobě. Když Thór nemohl otevřít vak s jídlem, nebylo to proto, že by byl slabý, nýbrž uzel byl svázán kouzlem. Když Thór v noci udeřil Skrymirovi do hlavy, jeho rány nedopadaly na obrovu lebku, protože Útgarda Loki před ně nastavil skálu. Ukázal jim v hoře hluboké doliny, které vznikly po úderech Mjöllniru, takže to, co Skrymir nazval žaludem, byly rány tak strašné, že by rozdrtily každou bytost, jenže klam odvedl jejich sílu do skály.

Potom vysvětlil zkoušky v síni. Loki neprohrál s obyčejným jedlíkem, protože Logi byl oheň, a oheň sežere nejen maso, ale i kosti a dřevo, takže snědl koryto, neboť žádná bytost nemohla porazit plamen v hltavosti. Thjálfi nezávodil s obyčejným chlapcem, protože Hugi byla myšlenka, a nikdo neběží rychleji než myšlenka. Člověk může být rychlý, ale myšlenka je vždy před ním. Thór nepil z obyčejného rohu, protože jeho konec byl spojen s mořem, takže když pil, pil ze samotného oceánu, pročež se hladina zdála téměř nezměněná. A přesto jeho doušky nebyly malé. Útgarda Loki řekl, že kdyby se podívali na moře, uviděli by, jak ustoupilo, a od té doby jsou na světě přílivy a odlivy. Kočka nebyla kočka, nýbrž to byl Jörmungandr, světový had, který obepínal Midgard, a Thór jej zvedl tak vysoko, že se jedna jeho část odlepila od světa. Pro obry to bylo děsivé, protože kdyby věděli, že dokáže hnout s takovou bytostí, nikdy by se nesmáli. Stařena Elli nebyla obyčejná žena, nýbrž to byla staroba, proti níž neobstojí nikdo, ani člověk, ani bůh. Když Thór klesl na koleno, nebyla to hanba, nýbrž to bylo něco, co musí jednou potkat každou bytost. Útgarda Loki přiznal, že je zázrak, že Thór vydržel tak dlouho a nespadl úplně.

Thór pozorně poslouchal a jeho porážky se měnily před očima, protože to, co vypadalo jako slabost, bylo ve skutečnosti důkazem strašlivé síly. Pil z moře a pohnul jeho hladinou, zvedl světového hada, zápasil se stářím a nepodlehl hněvu. Jeho kladivo vyhloubilo údolí do hory, takže kdyby proti němu nestála iluze, Útgard by možná nepřežil ani jednu noc. Thór však nebyl vděčný za vysvětlení, protože jeho hněv se vrátil. Byl oklamán a zkoušen bez pravdy, takže sáhl po Mjöllniru a chtěl Útgarda Lokiho udeřit, ale obr náhle zmizel. A když se Thór obrátil k pevnosti, zmizela také, takže tam, kde stály vysoké hradby, nebylo nic než prázdná krajina. Útgard se rozplynul jako sen po probuzení a Thór neměl koho zasáhnout, protože klam skončil tím, že se stal nedosažitelným.

Tak se výprava do Útgardu uzavřela a poutníci se museli vrátit bez vítězné kořisti, bez zabitého obra i bez jasné pomsty, přesto si však odnášeli poznání, které nebylo malé. Ve světě existují síly, které nelze porazit jen úderem, a existují klamy, které mohou z největšího hrdiny udělat poraženého, dokud nezná pravdu. Existují zkoušky, v nichž se člověk měří s ohněm, myšlenkou, mořem, světovým hadem i stářím, aniž by o tom věděl, a právě proto je tento příběh tak zvláštní. Neukazuje Thóra jako slabého, nýbrž ukazuje, že jeho síla je tak veliká, že ji museli obři skrýt pod iluzí, aby před ní přežili. Neukazuje Lokiho jako vítěze slov, nýbrž ukazuje, že ani jeho rychlost nestačí proti ohni. Neukazuje Thjálfiho jako pomalého, nýbrž ukazuje, že žádné nohy nepředběhnou myšlenku, a neukazuje Útgarda Lokiho jako silnějšího bojovníka, nýbrž jej ukazuje jako mistra klamu, který věděl, že proti Thórovi je bezpečnější nestát přímo. Thór se vrátil z Útgardu rozhněvaný, ale ne zahanbený, protože jeho rány zůstaly v horách, jeho pití se otisklo do moře, jeho zápas pohnul hadem a jeho odpor proti Elli připomněl, že i proti stáří dokázal stát déle než kdokoli jiný. Pevnost i Útgarda Loki zmizeli, ale příběh zůstal jako připomínka, že svět se někdy směje i těm nejsilnějším, dokud se neukáže, s čím ve skutečnosti bojovali, protože teprve pravda odhalí, zda bytost selhala, nebo zda se jen nevědomky dotkla sil, které přesahují celý svět.