Kleopatra VII Filopator , známá v dějinách jako Kleopatra, byla poslední aktivní vládkyní Ptolemaiovského egyptského království, kterou ve funkci faraona krátce přežil její syn Caesarion. Po její vládě se Egypt stal provincií nedávno vzniklé Římské říše.

Kleopatra byla členkou dynastie Ptolemaiovců, řecké rodiny makedonského původu, která vládla Egyptu po smrti Alexandra Velikého v období helénismu. Ptolemaiovci po celou dobu své dynastie mluvili řecky a odmítali pozdní egyptštinu, což je důvod, proč se na oficiálních dvorských dokumentech, jako je Rosettský kámen, používala řečtina i egyptština. Naproti tomu Kleopatra se naučila mluvit egyptsky a představovala se jako reinkarnace egyptské bohyně Isis.

Kleopatra původně vládla společně se svým otcem Ptolemaiem XII Auletem a později se svými bratry Ptolemaiem XIII Theosem Filopatorem a Ptolemaiem XIV, za kterého se podle egyptských zvyklostí provdala, ale nakonec se stala jedinou vládkyní. Jako královna navázala vztah s Juliem Caesarem, který upevnil její pozici na trůně. Později povýšila Caesariona, svého syna s Caesarem, na spoluvládce podle jména.

Po zavraždění Julia Caesara v roce 44 př. n. l. se spojila s Markem Antoniem v opozici proti Caesarovu zákonnému dědici Gaiovi Juliovi Caesarovi Octavianovi (později známému jako Augustus). S Antoniem porodila dvojčata Kleopatru Selenu II. a Alexandra Hélia a syna Ptolemaia Filadelfa (ze svazků s bratry neměla žádné děti). Antonius po prohrané bitvě u Akcia s Octavianovými vojsky spáchal sebevraždu a Kleopatra ho následovala. Podle rozšířené představy se 12. srpna 30 př. n. l. zabila uštknutím bolena. Přežil ji Caesarion, který byl svými stoupenci prohlášen za faraona, ale brzy byl na Octaviánův rozkaz zabit. Egypt se poté stal římskou provincií Aegyptus.

Její odkaz přežívá v četných uměleckých dílech a mnoha dramatizacích událostí z jejího života v literatuře a dalších médiích, například v tragédii Williama Shakespeara Antonius a Kleopatra, v opeře Georga Friedricha Händela Giulio Cesare, ve hře George Bernarda Shawa Caesar a Kleopatra, v opeře Julese Masseneta Cléopâtre a ve filmech Kleopatra (1934) a Kleopatra (1963).

Etymologie jména
Jméno Kleopatra je odvozeno z řeckého jména Κλεοπάτρα (Kleopatra), které v ženském tvaru znamenalo „ta, která pochází od slavného otce“ nebo „sláva otce“, odvozeno od κλέος (kleos) „sláva“ ve spojení s πατήρ (pater) „otec“ (mužský tvar by se psal buď jako Kleopatros , nebo Patroklos.

Nástup na trůn
Identita Kleopatřiny matky není známa, ale obecně se má za to, že to byla Kleopatra V. Tryfena Egyptská, sestra nebo sestřenice a manželka Ptolemaia XII Auletése, případně jiná členka ptolemaiovské rodiny, která byla dcerou Ptolemaia X. a Kleopatry Bereniky III. filopatrové, pokud Kleopatra V. nebyla dcerou Ptolemaia X. a Bereniky III.“]. Kleopatřin otec Auletes byl přímým potomkem generála Alexandra Velikého Ptolemaia I. Sotera, syna Arsinoe a Laga, oba z Makedonie.

Centralizace moci a politická korupce vedly k povstáním a ztrátám Kypru a Kyrenaiky, takže vláda Ptolemaia XII Auletése patřila k nejkatastrofálnějším z celé dynastie. Ptolemaios odešel s Kleopatrou do Říma; Kleopatra VI Tryfena se zmocnila koruny, ale krátce nato za podezřelých okolností zemřela. Předpokládá se (i když to historické prameny neprokazují), že ji Berenika IV. otrávila, aby se mohla ujmout výhradní vlády. Bez ohledu na příčinu vládla až do návratu Ptolemaia Auletése v roce 55 př. n. l. s římskou podporou a dobytí Alexandrie za pomoci římského generála Aula Gabinia. Berenika byla uvězněna a krátce nato popravena, její hlava byla údajně na příkaz jejího otce, krále, poslána na královský dvůr. Kleopatra se nyní ve věku 14 let stala společnou regentkou a zástupkyní svého otce, ačkoli její moc měla být značně omezená.

Ptolemaios XII Auletes zemřel v březnu roku 51 př. n. l. Z jeho závěti se osmnáctiletá Kleopatra a její desetiletý bratr Ptolemaios XIII Theos Filopator stali společnými panovníky. První tři roky jejich vlády byly obtížné kvůli hospodářským neúspěchům, hladomoru, nedostatečným záplavám Nilu a politickým konfliktům. Kleopatra byla za svého mladšího bratra provdána, ale rychle dala najevo, že se s ním nehodlá dělit o moc.

V srpnu 51 př. n. l. se vztahy mezi Kleopatrou a Ptolemaiem zcela rozpadly. Kleopatra vypustila Ptolemaiovo jméno z úředních dokumentů a na mincích se objevovala pouze její tvář, což bylo v rozporu s ptolemaiovskou tradicí, podle níž byly ženy panovnice podřízeny mužským spoluvládcům. V roce 50 př. n. l. se Kleopatra dostala do vážného konfliktu s Gabiniany, mocnými římskými vojáky Aula Gabinia, který je zanechal v Egyptě, aby chránili Ptolemaia XII Auletése po jeho obnovení na trůn v roce 55 př. n. l. Gabiniani zabili syny římského místodržitele Sýrie Marka Calpurnia Bibula, když přišli Gabiniany požádat o pomoc svému otci proti Parthům. Kleopatra předala vrahy Bibulovi v řetězech, načež se Gabinianiové stali královninými úhlavními nepřáteli. Tento konflikt byl jednou z hlavních příčin Kleopatřina pádu od moci krátce poté. Jedinou Kleopatřinu vládu nakonec ukončil spolek dvořanů vedený eunuchem Pothinem ve spojení s napůl řeckým generálem Achillem a Theodotem z Chiosu. Kolem roku 48 př. n. l. se jediným vládcem stal Kleopatřin mladší bratr Ptolemaios XIII.

Vztahy s Římem
Zatímco byla Kleopatra ve vyhnanství, Pompeius se zapletl do Caesarovy občanské války. Pompeius uprchl před Caesarovými vojsky do Alexandrie, kde hledal útočiště po své porážce v bitvě u Farsalu na konci roku 48 př. n. l. Pompeius se v Alexandrii pokusil získat útočiště. Ptolemaiovi bylo v té době třináct let a v přístavu si zřídil trůn. Odtud sledoval, jak byl Pompeius 28. září 48 př. n. l. zavražděn jedním ze svých bývalých důstojníků, nyní ve službách Ptolemaiovců. Byl sťat před zraky své ženy a dětí, které byly na lodi, z níž právě vystoupil. Předpokládá se, že Ptolemaios nařídil smrt, aby se zavděčil Caesarovi a stal se tak spojencem Říma, u něhož byl Egypt v té době zadlužen. Tento čin se ukázal jako Ptolemaiův omyl. Caesar přijel do Egypta o dva dny později a Ptolemaios mu předal Pompeiovu uťatou hlavu. Caesara to rozzuřilo. Pompeius byl Caesarovým politickým nepřítelem, ale byl římským konzulem a vdovcem po Caesarově jediné legitimní dceři Julii, která zemřela při porodu. Caesar se zmocnil egyptského hlavního města a vnutil se jako arbitr mezi soupeřícími nároky Ptolemaia a Kleopatry.

Vztah s Juliem Caesarem
Kleopatra toužila využít hněvu Julia Caesara vůči Ptolemaiovi a nechala se (ve věku přibližně 21 let) tajně propašovat do jeho paláce, aby se s Caesarem setkala. Plútarchos ve svém Životě Julia Caesara barvitě popisuje, jak prošla kolem Ptolemaiových stráží srolovaná v koberci, který nesl Apollodorus Sicilský. Stala se Caesarovou milenkou a v roce 47 př. n. l., devět měsíců po jejich prvním setkání, porodila jejich syna Ptolemaia Caesara. Dostal přezdívku Caesarion, což znamená „malý Caesar“.

V té době Caesar upustil od svých plánů na anexi Egypta a místo toho podpořil Kleopatřin nárok na trůn. Mithridates zvýšil obléhání Alexandrie a Caesar porazil Ptolemaiovu armádu v bitvě na Nilu. Ptolemaios XIII. se utopil v Nilu a Caesar obnovil Kleopatřin trůn s mladším bratrem Ptolemaiem XIV. jako jejím novým spoluvládcem. Když Caesar opustil Egypt, umístil tam římskou okupační armádu o síle tří legií pod velením Rufia.

Když se Kleopatra seznámila, bylo jí 21 let a Caesarovi 52 let; milenci se stali během Caesarova pobytu v Egyptě v letech 48 př. n. l. až 47 př. n. l.. Kleopatra tvrdila, že Caesar je otcem jejího syna, a přála si, aby chlapce jmenoval svým dědicem; Caesar to však odmítl a vybral si místo něj svého vnuka Oktaviána. Během tohoto vztahu se také proslýchalo, že Kleopatra seznámila Caesara se svým astronomem Sosigenem z Alexandrie, který navrhl myšlenku přestupných dnů a přestupných let. Nebyla to novinka, byly vyhlášeny již v roce 238 př. n. l., ale reforma nikdy nevstoupila v platnost. Caesar ji učinil základem své reformy římského kalendáře v roce 45 př. n. l. a v roce 26 př. n. l. byl podle ní reformován i egyptský kalendář.

V polovině roku 46 př. n. l. navštívili Řím Kleopatra, Ptolemaios XIV. a Caesarion. Egyptská královna pobývala v jednom z Caesarových venkovských sídel, k nimž patřil i Horti Caesaris nedaleko Říma. (Jako zahraniční hlava státu nesměla vstoupit do římského pomeria.) Vztah mezi Kleopatrou a Caesarem byl římskému lidu zřejmý a vyvolal skandál, protože římský diktátor byl již ženatý s Kalpurnií. Caesar však dokonce nechal v chrámu Venus Genetrix (mýtické předkyni Caesarovy rodiny), který se nacházel na Foru Julium, postavit zlatou sochu Kleopatry znázorněné jako Isis. Římský řečník Cicero ve svých dochovaných dopisech uvedl, že cizí královnu nenávidí. Kleopatra a její doprovod byli ještě v Římě, když byl Caesar 15. března 44 př. n. l. zavražděn, a po jeho smrti se vrátila se svými příbuznými do Egypta. Když Ptolemaios XIV. zemřel, údajně otráven svou starší sestrou, Kleopatra učinila Caesariona svým spoluvládcem a nástupcem a dala mu přídomek Theos Philopator Philometor (Bůh milující otce a matku).

Kleopatra v římské občanské válce
V římské občanské válce mezi caesarovskou frakcí vedenou Markem Antoniem a Octavianem a frakcí zahrnující Caesarovy vrahy vedenou Markem Juniem Brutem mladším a Gaiem Cassiem Longinem se Kleopatra kvůli své minulosti postavila na stranu caesarovců. Brutus a Cassius opustili Itálii a odpluli na východ Římské říše, kde dobyli rozsáhlá území a založili vojenské základny. Na počátku roku 43 př. n. l. uzavřela Kleopatra spojenectví s vůdcem caesarovské strany na východě Publiem Corneliem Dolabellou, který také uznal Caesariona za svého spoluvládce. Dolabella byl však brzy obklíčen v Laodicei a spáchal sebevraždu (červenec 43 př. n. l.).

Cassius chtěl vtrhnout do Egypta, aby se zmocnil pokladů této země a potrestal Kleopatru za její podporu Dolabelly. Egypt se zdál být snadným cílem, protože neměl silné pozemní síly a panoval v něm hladomor a epidemie. Cassius chtěl také zabránit Kleopatře, aby přivedla posily pro Antonia a Oktaviána. Invazi do Egypta však nemohl uskutečnit, protože ho Brutus koncem roku 43 př. n. l. povolal zpět do Smyrny. Cassius se pokusil zablokovat Kleopatřinu cestu do Cařihradu. Za tímto účelem se Lucius Staius Murcus přesunul s 60 loděmi a legií elitních vojáků na pozice u mysu Matapan na jihu Peloponésu. Přesto Kleopatra vyplula se svou flotilou z Alexandrie na západ podél libyjského pobřeží, aby se připojila k cézarským vůdcům, ale byla nucena vrátit se do Egypta, protože její lodě poškodila silná bouře a ona onemocněla. Staius Murcus se dozvěděl o královnině neštěstí a viděl trosky jejích lodí na řeckém pobřeží. Se svými loděmi pak odplul do Jaderského moře.

Kleopatra a Markus Antonius
Markus Antonius byl jedním z triumvirů, kteří vládli Římu v mocenském vakuu po Caesarově smrti. V roce 41 př. n. l. vyslal do Egypta svého důvěrného přítele Quinta Dellia, který Kleopatru předvolal do kilského Tarsu, aby se s Antoniem setkala a odpověděla na otázky týkající se její loajality. Během římské občanské války údajně zaplatila Cassiovi mnoho peněz. Zdá se, že ve skutečnosti chtěl Antonius získat Kleopatřin slib, že podpoří jeho zamýšlenou válku proti Parthům. Kleopatra přijela ve skvělé kondici a (ve svých přibližně 28 letech) Antonia natolik okouzlila, že se rozhodl strávit s ní konec roku 41 př. n. l. až začátek roku 40 př. n. l. v Alexandrii.

Aby ochránila sebe a Caesariona, nechala Antonia nařídit smrt své sestry Arsinoe IV, která byla vykázána do Artemidina chrámu v Římany ovládaném Efesu za svou roli při vedení obléhání Alexandrie (47 př. n. l.). Poprava byla vykonána v roce 41 př. n. l. na schodech chrámu a toto porušení chrámové svatyně pohoršilo Řím. Kleopatra také získala zpět svého stratéga (vojenského guvernéra) Kypru Serapiona, který proti její vůli podporoval Cassia.

Dne 25. prosince 40 př. n. l. Kleopatra porodila dvojčata, jejichž otcem byl Antonius, Alexandra Hélia a Kleopatru Selenu II. O čtyři roky později Antonius opět navštívil Alexandrii na cestě do války s Parthy. Obnovil svůj vztah s Kleopatrou a od této chvíle byla Alexandrie jeho domovem. S Kleopatrou se oženil podle egyptského obřadu (naznačuje to dopis citovaný v Suetoniových Dvanácti císařích), ačkoli byl v té době ženatý s Octavií Mladší, sestrou svého kolegy triumvira Octaviana. S Kleopatrou měl ještě jedno dítě, Ptolemaia Filadelfa.

Kleopatra a Caesarion byli na konci roku 34 př. n. l. po Antoniově dobytí Arménie korunováni na spoluvládce Egypta a Kypru při darování Alexandrie. Alexandr Hélios byl korunován vládcem Arménie, Médie a Parthie, Kleopatra Seléné II. vládkyní Kyrenaiky a Libye a Ptolemaios Filadelfos vládcem Fénicie, Sýrie a Kilikie. Kleopatra také získala od Antonia titul „královna králů“. Její nepřátelé v Římě se obávali, že Kleopatra „plánuje válku pomsty, která měla proti Římu postavit celý Východ, ustanovit se v Římě císařovnou světa, vyhnat spravedlnost z Kapitolu a zahájit nové univerzální království“. Caesarion byl povýšen na toho, kdo měl s Kleopatrou soulož; byl také prohlášen mnoha tituly, včetně boha, syna božího a krále králů, a byl zobrazován jako Horus. Egypťané se domnívali, že Kleopatra je reinkarnací bohyně Isis, neboť se nazývala Nea Isis.

Vztahy mezi Antoniem a Oktaviánem se již několik let rozpadaly; nakonec se v roce 33 př. n. l. rozpadly a Oktavián přesvědčil senát, aby vyhlásil válku proti Egyptu. V roce 31 př. n. l. se Antoniovy síly střetly s Římany v námořní akci u pobřeží Akcia. Kleopatra byla přítomna s vlastní flotilou. Podle Plútarcha se Kleopatra v době vrcholící bitvy dala na útěk se svými loděmi a Antonius ji následoval. Po bitvě u Aktium Octavianus vtrhl do Egypta. Když se blížil k Alexandrii, Antoniova vojska 1. srpna 30 př. n. l. dezertovala k Oktaviánovi. Aby mohla financovat válku proti Oktaviánovi, vzala Kleopatra zlato z hrobky Alexandra Velikého, kterou předtím vykradla.

O Kleopatře existuje řada neověřitelných příběhů. Jednou z nejznámějších je ta, že se při jedné z opulentních večeří, které spolu pořádali, hravě vsadila s Antoniem, že za večeři utratí deset milionů sesterciů. On sázku přijal. Následujícího večera si nechala naservírovat konvenční, neokázalé jídlo; on se tomu vysmíval, když si objednala druhý chod – pouze pohár silného octa. Pak si sundala jednu ze svých drahocenných perlových náušnic, vhodila ji do octa, nechala ji rozpustit a směs vypila. Nejstarší zpráva o tomto příběhu pochází od Plinia Staršího a je datována asi 100 let poté, co se popsaná hostina měla odehrát. Uhličitan vápenatý obsažený v perlách se v octu skutečně rozpouští, ale pomalu, pokud se perla nejprve nerozmělní.

Smrt
Starověké prameny, zejména ty římské, se shodují v tom, že Kleopatra se ve věku 39 let zabila tím, že přiměla bolena (egyptskou kobru), aby ji kousl. Nejstarším zdrojem je Strabón, který v době události žil a mohl být i v Alexandrii. Podle něj existují dvě verze – že se otrávila jedovatou mastí, nebo že ji na prsou uštkl bolen -, ale ve svých spisech uvedl, že si není jistý, zda se Kleopatra otrávila sama, nebo byla zavražděna. Několik římských básníků píšících do deseti let po této události se zmiňuje o uštknutí dvěma osy, stejně jako historik Florus o 150 let později. Velleius, píšící šedesát let po události, se rovněž zmiňuje o bolenu. Jiní autoři tyto historické zprávy zpochybňují a uvádějí, že je možné, že ji nechal zabít Augustus. V roce 2010 německý historik Christoph Schaefer zpochybnil všechny ostatní teorie a prohlásil, že královna byla skutečně otrávena a zemřela po vypití směsi jedů. Po prostudování historických textů a konzultacích s toxikology došel historik k závěru, že bolševník nemohl způsobit rychlou a bezbolestnou smrt, jak tvrdí většina pramenů, protože jed bolševníku před smrtí ochromuje části těla, počínaje očima. Kleopatra žila v době a na místě, kde žila, a tak musela vědět o prudkých a bolestivých účincích kousnutí jedem bolena, takže je nepravděpodobné, že by byl příčinou její smrti. Navíc kousnutí bolena není vždy smrtelné. Schaefer a toxikolog Dietrich Mebs vyslovili teorii, že Kleopatra použila směs bolehlavu, vlčího bobu a opia.

Plútarchos, který psal asi 130 let po této události, uvádí, že Oktaviánovi se po Antoniově smrti podařilo Kleopatru zajmout v jejím mauzoleu. Nařídil svému propuštěnci Epafroditovi, aby ji hlídal a zabránil jí spáchat sebevraždu, protože ji údajně chtěl představit při svém triumfu. Kleopatra však dokázala Epafrodita oklamat a přesto se zabít. Plútarchos uvádí, že byla nalezena mrtvá, její pobočník Iras jí umíral u nohou a pobočnice Charmion jí upravovala korunu, než sama padla. Dále uvádí, že v košíku fíků, který jí přinesl jeden venkovan, byl ukrytý osel, a když ho po snědení několika fíků našla, natáhla ruku, aby se do něj zakousl. Jiné příběhy uvádějí, že byl ukryt ve váze a že do něj šťouchala vřetenem, dokud se nerozzlobil natolik, že ji kousl do ruky. Nakonec uvádí, že při Oktaviánově triumfálním pochodu zpět do Říma byla součástí průvodu i Kleopatřina podobizna, na níž se držel aspik.

Suetonius, který psal přibližně ve stejné době jako Plútarchos, rovněž uvádí, že Kleopatra zemřela na následky uštknutí bolenem. Klasické prameny uvádějí, že Kleopatra byla uštknuta do paže, ale ve středověké a renesanční ikonografii bývá zobrazována spíše s bolenem na prsou, na což navázal i Shakespeare.

Plútarchos vypráví o Antoniově smrti. Když ho jeho vojska opustila a spojila se s Oktaviánem, vykřikl, že ho Kleopatra zradila. Ta se v obavách z jeho hněvu zavřela ve svém památníku jen se dvěma služebnicemi a vyslala posly, aby Antoniovi oznámili, že je mrtvá. Antonius jim uvěřil, bodl se mečem do břicha a lehl si na pohovku, aby zemřel. Místo toho mu přestala téct krev a on prosil všechny, aby ho dorazili. Přišel další posel od Kleopatry s pokynem, aby ho k ní přivedl, a on souhlasil, radujíc se, že Kleopatra je stále naživu. Neotevřela mu dveře, ale vyhodila provazy z okna. Poté, co byl Antonius bezpečně spoután, ho ona a její služebné vytáhly nahoru do památníku. Tím ho téměř dorazily. Poté, co ho oknem vtáhly dovnitř, ho položily na pohovku. Kleopatra ze sebe strhala šaty a přikryla ho jimi. Zuřila a plakala, bila se do prsou a věnovala se sebepoškozování. Antonius jí řekl, aby se uklidnila, požádal ji o pohár vína a po jeho dopití zemřel.

Místo jejich mauzolea je nejisté, i když Egyptská služba pro památky se domnívá, že se nachází v chrámu Taposiris Magna jihozápadně od Alexandrie nebo v jeho blízkosti.

Caesarion, Kleopatřin syn od Caesara, byl Egypťany prohlášen faraonem poté, co Alexandrie padla do rukou Octaviana. Caesarion byl zajat a zabit, jeho osud byl údajně zpečetěn, když jeden z Octavianových rádců parafrázoval Homéra: „Je špatné mít příliš mnoho Caesarů.“ Tím skončila helénistická linie egyptských faraonů a vlastně i linie všech egyptských faraonů. Tři děti Kleopatry a Antonia byly ušetřeny a odvezeny zpět do Říma, kde se o ně postarala Antoniova manželka Octavia Minor. Dcera Kleopatra Seléna byla na základě Octavianových opatření provdána za Jubu II. z Mauretánie.

Postavy a kulturní vyobrazení
Kleopatra byla považována za velkou krásku, a to i ve starověkém světě. Plútarchos ve svém Životě Antoniově poznamenává, že „soudě podle důkazů, které předtím měla o účinku své krásy na Caesara Caesara a Pompeiova syna Gnaea, měla naději, že Antonia snáze přivede k nohám. Caesar a Pompeius ji totiž znali, když byla ještě dívkou a nezkušenou ve věcech, ale ona se chystala navštívit Antonia právě v době, kdy ženy mají nejzářivější krásu.“ Později v díle však Plútarchos uvádí, že „její krása, jak nám bylo řečeno, nebyla sama o sobě ani zcela nesrovnatelná, ani taková, aby ohromila ty, kdo ji viděli“. To, co Kleopatru nakonec činilo přitažlivou, byl spíše její důvtip, šarm a „sladkost v tónech jejího hlasu“.

O Kleopatřině půvabu hovořil také Cassius Dio: „V té době, kdy byla v rozkvětu mládí, byla nejnápadnější; měla také velmi okouzlující hlas a věděla, jak se každému zalíbit. Jelikož byla oslnivá na pohled i na poslech a měla moc podmanit si každého, dokonce i láskou nasáklého muže, který už měl svá nejlepší léta za sebou, usoudila, že by odpovídalo její úloze setkat se s Caesarem, a ve své kráse spatřovala všechny své nároky na trůn.“ Tato vyprávění ovlivnila pozdější kulturní líčení Kleopatry, která ji obvykle představují, jak využívá svých půvabů k ovlivňování nejmocnějších mužů západního světa.

Kleopatra byla také proslulá svým intelektem. Plútarchos píše, že uměla mluvit nejméně devíti jazyky a málokdy potřebovala tlumočníka.