Chiméra
Chiméra představuje jedno z nejvýraznějších monster antické tradice a v řeckém kánonu ztělesňuje ničivý živel i nepřirozené spojení nesourodých dravců. Antičtí autoři ji popisovali jako hybridní samici s přední částí těla dospělého lva, prostředkem v podobě divoké kozy a zadní částí zakončenou jedovatým hadem. Z jejích nozder šlehal spalující oheň, kterým pustošila celou krajinu Lýkie v Malé Asii.
Původ této stvůry zaznamenal již básník Hésiodos ve své Theogonii. Chiméra vzešla ze spojení stohlavého obra Týfóna a napůl hadí ženy Echidny, což ji řadí do stejné rodové linie s Kerberem, Lernskou hydrou či Orthrem. Podle klasických textů ji v Lýkii vychoval král Amisódaros jako nástroj strachu pro své nepřátele. V některých verzích mýtu je navíc uváděna jako matka sfingy a nemejského lva, které zplodila se svým bratrem Orthrem.
Příběh jejího zániku se váže ke korintskému hrdinovi Bellerofontovi. Lýkijský král Iobatés uložil mladíkovi zdánlivě nesplnitelný úkol tuto bestii usmrtit, protože věřil, že v plamenech hrdina zahyne. Bellerofontés si však před bojem zajistil pomoc bohyně Athény a zkrotil okřídleného koně Pégasa. Vyzbrojen lukem a dlouhým kopím zaútočil na netvora z bezpečné výšky, kam dosah plamenů nedosáhl.
„Vpředu lev, vzadu had a uprostřed divoká koza, dštící strašlivou sílu planoucího ohně.“
— Homér, Ilias (VI. zpěv)
Rozhodující úder nezasadil pouhý hrot zbraně, nýbrž promyšlená taktika. Bellerofontés upevnil na špičku svého kopí kus těžkého olova a vrazil jej přímo do rozevřeného chřtánu bestie. Žár dštícího ohně olovo okamžitě roztavil, tekutý kov stekl do útrob netvora a sežehl jeho vnitřní orgány. Chiméra se pod náporem vlastního přehřátého dechu v křečích udusila a zřítila se k zemi.