Isis a Osiris

Isis a Osiris jsou klíčové postavy ve staroegyptské mytologii, a jejich příběh má hluboký význam. Tento příběh o lásce, zradě, obnovení a magii představuje jeden z nejznámějších mýtů v egyptské kultuře.

Osiris, král Horního Egypta, byl moudrý a spravedlivý vládce, který učil svůj lid zemědělství, stavěl města a zavedl zákony. Jeho bratr Set, závistivý a zlomyslný, však toužil po trůnu. Set se rozhodl Osirise zničit a zaujmout jeho místo.

Na Setův návrh uspořádali bohové hostinu, na které předložili krabici zdobenou drahými kameny. Set slíbil, že ten, kdo by se ve skvostné krabici vešel, by ji dostal jako dar. Krabice byla však vyrobena tak, aby se do ní přesně vešel jen Osiris. Set využil chvíle, kdy Osiris v ní ležel, a zapečetil ji. Poté ji hodil do Nilu, kde Osiris zemřel utopením.

Isis, manželka Osirise a bohyně moudrosti a magie, byla zlomena smrtí svého manžela. Se svou sestrou Nephthys začala pátrat po těle Osirise. Našly krabici zakopanou v bahně Nilu a přenesly ji do chrámu. Ale Set, chtěje udržet svou moc, nalezl tělo Osirise, rozsekal ho na 14 kusů a rozptýlil jej po celém Egyptě.

Isis a Nephthys se rozhodly najít a znovu spojit Osirisovo tělo. Se svým kouzelným uměním a láskou k Osirisovi shromáždily všechny části těla kromě penisu, který byl spolknut krokodýlem. S pomocí magie a obnovení života, kterou poskytl bůh Thoth, oživila Isis Osirise natolik, aby s ní mohl spočinout a počat syna jménem Horus.

Osiris se poté stal vládcem podsvětí, kde soudil duše zemřelých. Jeho příběh symbolizuje věčný cyklus života, smrti a znovuzrození. Isis, jako matka a manželka, představuje sílu mateřství a lásky, která dokáže překonat dokonce i smrt.

Podrobněji

Ve dnech předtím, než Re opustil zemi, než začal stárnout, mu jeho velká moudrost napověděla, že pokud bohyně Nut porodí děti, jedno z nich ukončí jeho vládu mezi lidmi. Re tedy na Nut uvalil kletbu – aby nemohla porodit žádné dítě v žádný den v roce.

Plná žalu se Nut vydala pro pomoc k Thothovi, jedinému bohu moudrosti, magie a vzdělanosti, Reovu synovi, který ji miloval. Thoth věděl, že jednou vyslovenou Reovu kletbu už nelze odvolat, ale ve své moudrosti našel způsob, jak jí uniknout. Šel za Khonsuem, bohem Měsíce, a vyzval ho na souboj v šachu. Hráli hru za hrou a Thoth vždy vyhrál. Sázky byly stále vyšší a vyšší, ale Khonsu vsadil nejvíc, protože riskoval část svého vlastního světla a prohrál.

Nakonec už Khonsu nechtěl hrát. Tehdy Thoth, třikrát moudřejší, shromáždil světlo, které vyhrál, a vytvořil z něj pět dní navíc, které byly navždy stanoveny mezi koncem starého a začátkem nového roku. Předtím měl rok tři sta šedesát dní, ale těch pět přidaných dní, které nebyly dny žádného roku, se od té doby ve starém Egyptě slavilo jako sváteční dny.

Od svého zápasu s Thothem však měsíc Khonsu neměl dostatek světla, aby mohl svítit po celý měsíc, ale ubýval do tmy a pak opět rostl do své plné slávy; ztratil totiž světlo potřebné k vytvoření celých pěti dnů.

První z těchto dnů se narodil Osiris, nejstarší syn Nutův, a druhý den byl vyhrazen jako den narození Hóra Staršího. Třetího dne se narodil druhý Nutův syn, temný Set, pán zla. Čtvrtého dne poprvé spatřila světlo její dcera Isis a pátého její druhá dcera Nefthys. Tímto způsobem byla naplněna i poražena Reova kletba, neboť dny, v nichž se narodily Nutovy děti, nepatřily do žádného roku.

Když se narodil Osiris, bylo po celém světě vidět a slyšet mnoho znamení a zázraků. Nejpozoruhodnější byl hlas, který vycházel z nejsvětější svatyně v chrámu v Thébách na Nilu, který se dnes nazývá Karnak, a promlouval k muži jménem Pamyles a žádal ho, aby všem lidem zvěstoval, že se narodil Osiridis, dobrý a mocný král, aby přinesl radost celé zemi. Pamyles učinil, jak mu bylo přikázáno, a také se o božské dítě postaral a vychoval ho jako člověka mezi lidmi.

Když Osiridis dospěl, oženil se se svou sestrou Isidou, což byl zvyk, který egyptští faraoni dodržovali od té doby. Set se oženil s Nefthys, neboť i on jako bůh se mohl oženit pouze s bohyní.

Poté, co se Isis díky svému umění naučila tajné jméno Re, stal se Osiris jediným vládcem Egypta a vládl na zemi stejně jako Re. Zjistil, že lidé jsou divocí a suroví, bojují mezi sebou, zabíjejí se a jedí se navzájem. Isis však objevila zrno pšenice i ječmene, které rostlo divoce po celé zemi spolu s ostatními rostlinami a bylo pro člověka dosud neznámé, a Osiris je naučil, jak sázet semena, když Nil při každoroční záplavě vystoupil a opět klesl a zanechal na polích čerstvé úrodné bahno, jak se starat o úrodu a zalévat ji, jak obilí sekat, když dozrálo, a jak obilí mlátit na mlatě, sušit a mlít na mouku a dělat z něj chléb. Ukázal jim také, jak sázet vinnou révu a z hroznů vyrábět víno; a už věděli, jak z ječmene vařit pivo.

Když se egyptský lid naučil péct chléb a porcovat jen maso takových zvířat, o nichž je naučil, že jsou vhodná, pokračoval Osiris, aby je naučil zákonům a tomu, jak spolu žít v míru a štěstí a těšit se z hudby a poezie. Jakmile byl Egypt naplněn mírem a hojností, vydal se Osiridis na cestu po světě, aby přinesl své požehnání dalším národům. Zatímco byl pryč, zanechal Isis, aby vládla zemi, což dělala moudře a dobře.

Jejich bratr Set však Osirisovi záviděl a Isis nenáviděl. Čím více lidé Osirida milovali a chválili, tím více ho Seth nenáviděl; a čím více dobra konal a čím šťastnějším se lidstvo stávalo, tím silnější byla Sethova touha svého bratra zabít a vládnout místo něj. Isis však byla tak plná moudrosti a tak bdělá, že se Seth nepokusil zmocnit trůnu, zatímco ona bděla nad egyptskou zemí. A když se Osiris vrátil ze svých cest, Set byl mezi prvními, kdo ho přivítal zpět a s úctou poklekl před „dobrým bohem Osirisem“.

Přesto však spřádal své plány, v nichž mu pomáhalo dvaasedmdesát jeho zlých přátel a zlá etiopská královna Aso. Seth tajně získal přesné rozměry Osiridova těla a nechal zhotovit krásnou hruď, která se hodila jen jemu. Byla zhotovena z nejvzácnějších a nejdražších dřev: cedru přivezeného z Libanonu a ebenu z Puntu na jižním konci Rudého moře, neboť v Egyptě neroste žádné dřevo kromě měkké a neužitečné palmy.

Set pak uspořádal velkou hostinu na Osirisovu počest, ale dalšími hosty bylo dvaasedmdesát spiklenců. Byla to největší hostina, jaká se dosud v Egyptě konala, a jídla byla vybranější, vína silnější a tanečnice krásnější než kdykoli předtím. Když bylo Osirisovo srdce potěšeno hodováním a zpěvem, byla přinesena truhla a všichni žasli nad její krásou.

Osiris žasl nad vzácným cedrem vykládaným ebenem a slonovinou, méně vzácným zlatem a stříbrem a uvnitř pomalovaným postavami bohů, ptáků a zvířat a velmi po ní zatoužil.

„Dám tuto truhlu tomu, komu se bude nejvíce hodit!“ zvolal Seth. A hned se spiklenci začali střídat, aby zjistili, zda ji mohou získat. Ale jeden byl příliš vysoký a druhý příliš malý, jeden byl příliš tlustý a druhý příliš hubený – a všichni se snažili marně.

„Uvidíme, jestli se do toho úžasného díla vejdu,“ řekl Osiris a položil se do truhly, zatímco se všichni bez dechu shromáždili kolem. „Vejdu se přesně a truhla je moje!“ zvolal Osirid.

„Je opravdu tvoje a bude taková navždy!“ zasyčel Seth a zabouchl víko. Pak ji v zoufalém spěchu spolu se spiklenci přibil a každou skulinu utěsnil roztaveným olovem, takže Osiris-muž v truhle zemřel a jeho duch odešel na západ přes Nil do Duatu, Místa zkoušek; ale za něj do Amenti, kde navždy žijí ti, kdo dobře žili na zemi a prošli soudy Duatu, ještě nemohl přejít. Set a jeho společníci vzali truhlu, v níž bylo uloženo Osiridovo tělo, a hodili ji do Nilu; bůh Nilu Hapi ji odnesl do Velkého zeleného moře, kde se zmítala mnoho dní, dokud nedoplula na břeh Fénicie poblíž města Byblos. Zde ho vlny hodily do tamaryšku, který rostl na břehu, a ten vystřelil větve a vypěstoval listy a květy, aby se stal vhodným místem pro odpočinek těla dobrého boha Osirida, a velmi brzy se ten strom proslavil po celé zemi.

Když se o tom doslechl král Malkander, přišel se svou ženou, královnou Astartou, na břeh moře, aby se na strom podíval. Větve se mezitím srostly a v samotném kmeni ukryly truhlu, v níž bylo uloženo Osirisovo tělo. Král Malkandr nařídil, aby byl strom pokácen a vyroben z něj velký sloup pro jeho palác. To se stalo a všichni žasli nad jeho krásou a vůní, ale nikdo netušil, že v něm bylo uloženo tělo boha. Mezitím se v Egyptě Isis velmi bála. Vždycky věděla, že Set je plný zla a žárlivosti, ale laskavý Osiris nechtěl uvěřit v bratrovu špatnost. Isis to však věděla hned, jakmile její manžel zemřel, ačkoli jí to nikdo neřekl, a utekla do bažin delty a nesla s sebou malého Hora. Útočiště našla na malém ostrově, kde žila bohyně Buto, a božské dítě jí svěřila. A jako další pojistku proti Setovi Isis uvolnila ostrov ze základů a nechala ho plavat, aby nikdo nemohl říct, kde ho najít.

Pak se vydala hledat Osirisovo tělo. Dokud totiž nebyl pohřben se všemi potřebnými obřady a kouzly, nemohl se ani jeho duch dostat dál na západ než do Duatu, Zkušebny, a nemohl přijít do Amenti.

Isis putovala po egyptské zemi sem a tam, ale po truhle, v níž leželo Osirisovo tělo, nenašla ani stopu. Ptala se všech, které potkala, ale nikdo ji neviděl – a v této věci jí nemohly pomoci ani její magické schopnosti.

Nakonec se zeptala dětí, které si hrály na břehu řeky, a ty jí hned řekly, že právě taková truhla, jakou popsala, kolem nich proplouvala po rychlém proudu a vplouvala do Velkého zeleného moře.

Isis pak bloudila po břehu a znovu a znovu to byly děti, které viděly truhlu plout kolem a řekly jí, kudy plula. Isis proto dětem požehnala a nařídila, aby od té doby děti mluvily moudře a někdy vyprávěly o věcech, které přijdou.

Nakonec Isis přišla do Byblu a posadila se na břehu moře. Zanedlouho se tam přišly vykoupat dívky, které se staraly o královnu Astartu, a když se vrátily z vody, Isis je naučila, jak si zaplést vlasy – což nikdy předtím nedělaly. Když vyšly do paláce, zdálo se, že na nich ulpívá zvláštní a podivuhodná vůně; královna Astarta se jí i jejich spleteným vlasům podivila a zeptala se jich, jak k tomu přišly.

Dívky jí vyprávěly o zázračné ženě, která seděla na břehu moře, a královna Astarta poslala pro Isis a požádala ji, aby sloužila v paláci a starala se o její děti, malého prince Manerose a malého Dictyse, který těžce trpěl. Nevěděla totiž, že ta podivná žena, která se sama potulovala v Byblosu, je největší ze všech egyptských bohyň. Isis s tím souhlasila a velmi brzy bylo dítě Dictys silné a zdravé, i když mu nedělala nic jiného, než že mu dávala cucat prst. Zanedlouho si však dítě oblíbila a napadlo ji učinit ho nesmrtelným, což učinila tak, že spálila jeho smrtelné části, zatímco kolem něj létala v podobě vlaštovky. Astarta ji však tajně pozorovala, a když viděla, že její dítě zřejmě hoří, vběhla s hlasitým výkřikem do místnosti, a tak kouzlo přerušila.

Isis pak na sebe vzala svou vlastní podobu a Astarte se zděšeně přikrčila, když spatřila zářící bohyni a dozvěděla se, kdo je.

Malkandr a Astarte jí nabídli dary ze všech nejbohatších pokladů v Byblu, ale Isis si vyžádala jen velký tamaryškový sloup, který držel střechu, a to, co v něm bylo. Když jí byl dán, nechala ho otevřít a vyndala Setovu truhlu. Sloup však vrátila Malkandrovi a Astartě a ten zůstal nejposvátnějším předmětem v Byblu, protože v něm kdysi bylo uloženo tělo boha.

Když jí byla truhla, která se stala Osirisovou rakví, předána, Isis se na ni vrhla s tak strašným výkřikem žalu, že malý Dictys při tom zvuku zemřel. Isis však nakonec přiměla truhlu naložit na loď, kterou pro ni opatřil král Malkander, a vydala se na cestu do Egypta. S ní jel Maneros, mladý princ z Byblu, ale dlouho s ní nezůstal, protože jeho zvědavost se mu stala osudnou. Jakmile totiž loď opustila pevninu, Isis odešla k místu, kde ležela Setova truhla, a otevřela její víko. Maneros se připlížil za ní a nahlédl jí přes rameno, ale Isis věděla, že tam je, a když se otočila, věnovala mu jediný hněvivý pohled – a on přepadl přes bok lodi do moře.

Příštího rána, když loď míjela řeku Fedru, hrozilo, že je její silný proud odnese z dohledu pevniny. Isis se však rozzlobila a řeku proklela, takže její proud od toho dne vyschl. Poté bezpečně dorazila do Egypta a ukryla truhlu v bažinách delty, zatímco spěchala na plovoucí ostrov, kde Buto hlídal Hora.

Ale stalo se, že Set přišel se svými psy lovit divočáky, lovil v noci podle svého zvyku, neboť miloval tmu, v níž se hojně vyskytují zlé věci. Za svitu měsíce spatřil truhlu z cedrového dřeva vykládanou ebenem a slonovinou, zlatem a stříbrem a poznal ji. Při tom pohledu na něj v rudém mraku padla nenávist a hněv a on zuřil jako panter z jihu.

Roztrhl truhlu, vzal Osirisovo tělo a roztrhal jej na čtrnáct kusů, které svou božskou silou rozházel po celé délce Nilu, aby je krokodýli sežrali. „Není možné zničit tělo boha!“ zvolal Seth. „Přesto se mi to podařilo – zničil jsem totiž Osirida!“ Jeho smích se ozýval po celé zemi a všichni, kdo ho slyšeli, se třásli a schovávali. Nyní musela Isis znovu začít hledat.

Tentokrát měla pomocníky, neboť Nefthys opustila svého zlého manžela Setha a přišla se připojit ke své sestře. Při hledání jí pomáhal i Anubis, syn Osirida a Nefthys, který na sebe vzal podobu šakala.

Když Isis cestovala po zemi, doprovázelo ji a hlídalo sedm štírů. Když však pátrala na Nilu a mezi mnoha potoky delty, vydala se na cestu v loďce z papyru a krokodýli se z úcty k bohyni nedotkli ani roztrhaných kusů Osirise, ani samotné Isidy. Od té doby byl před nimi v bezpečí každý, kdo se plavil po Nilu na lodi z papyru, protože si mysleli, že je to Isis, kdo stále hledá kusy těla svého manžela.

Pomalu, kousek po kousku, Isis získávala zpět úlomky Osirise. A kdekoli tak učinila, vytvořila kouzlem podobu celého jeho těla a přiměla kněze, aby postavili svatyni a vykonali jeho pohřební obřad. A tak v Egyptě existovalo třináct míst, která si nárokovala být Osiridovým pohřebištěm. Tímto způsobem také Setovi ztížila další zásahy do těla mrtvého boha.

Jen jeden kousek se jí nepodařilo získat zpět, protože ho sežraly jisté bezbožné ryby; jejich druh byl od té doby prokletý a žádný Egypťan se jich nechtěl dotknout ani je jíst. Isis však žádný z kousků nepohřbila na místech, kde stály Osirisovy hrobky a svatyně. Posbírala kusy dohromady, kouzlem je spojila a pomocí magie vytvořila podobu, kromě chybějícího údu, takže Osiris byl kompletní.

Poté nechala tělo nabalzamovat a ukrýt na místě, o kterém věděla jen ona. Poté Osiridův duch přešel do Amenti, aby vládl mrtvým až do poslední velké bitvy, kdy měl Horus zabít Seta a Osirid se opět vrátit na zem. Jak však Horus na tomto světě rostl, Osiridův duch ho často navštěvoval a učil ho všemu, co by měl znát velký bojovník – ten, který měl bojovat proti Setovi tělem i duchem.

Jednoho dne Osiris chlapci řekl: „Řekni mi, co je nejušlechtilejší věc, kterou může člověk udělat?“ Horus odpověděl: „Co je nejvznešenější? „Pomstít svého otce a matku za zlo, které jim způsobil.“ To se Osiridovi zalíbilo a zeptal se dál: „A jaké zvíře je pro mstitele nejužitečnější, aby si ho vzal s sebou, když jde do boje?“ „Koně,“ odpověděl Horus pohotově.

„Lev by byl jistě ještě lepší?“ navrhl Osiris. „Lev by byl vskutku nejlepší pro člověka, který potřebuje pomoc,“ odpověděl Horus, „ale kůň je nejlepší k pronásledování letícího nepřítele a odříznutí mu cesty k útěku.“

Když to Osiris uslyšel, věděl, že nastal čas, aby Hór vyhlásil Setovi válku, a přikázal mu, aby shromáždil velké vojsko a vyplul po Nilu, aby na něj zaútočil v pouštích na jihu.

Horus shromáždil své síly a připravil se k zahájení války. A sám Re, zářivý otec bohů, mu přišel na pomoc na své vlastní božské lodi, která pluje po nebesích a přes nebezpečí podsvětí.

Než vypluli, přitáhl si Re Hora stranou, aby mu pohlédl do modrých očí: kdokoli se do nich totiž podívá, ať už jde o bohy nebo lidi, vidí v nich odraz budoucnosti. Set se však díval a vzal na sebe podobu černého prasete – černého jako hromový mrak, divokého na pohled, s kly, které vrazí hrůzu i do toho nejstatečnějšího srdce.

Mezitím Re řekl Horovi: „Dovol mi pohlédnout ti do očí a zjistit, co z této války vzejde.“ Pohlédl do Horových očí a jejich barva byla jako barva Velkého zeleného moře, když ho letní obloha zbarví do nejsytější modři.

Zatímco se díval, kolem prošlo černé prase a odvedlo jeho pozornost, takže vykřikl: „Podívej se na to! Nikdy jsem neviděl tak obrovské a divoké prase.“

Horus se podíval, ale nevěděl, že je to Seth, myslel si, že je to divoký kanec ze severních houštin, a nebyl připraven kouzlem ani slovem moci, aby se ochránil před nepřítelem.

Tehdy Seth namířil ohnivou ránu na Horovy oči a Horus vykřikl bolestí a byl ve velkém vzteku. Teď už věděl, že to byl Seth, ale ten okamžitě odešel a nedal se polapit.

Re způsobil, že Hora odvedli do temné místnosti, a netrvalo dlouho, než jeho oči opět viděly tak jasně jako předtím. Když se uzdravil, Re se vrátil na oblohu, ale Hora naplnilo radostí, že opět vidí, a když se v čele svého vojska vydal proti proudu Nilu, země po obou stranách sdílela jeho radost a rozkvetla do jara.

V té válce se odehrálo mnoho bitev, ale ta poslední a největší byla u Edfu, kde dodnes stojí na její památku velký Horův chrám. Síly Seta a Hóra se k sobě přiblížily mezi ostrovy a peřejemi prvního nilského kataraktu. Seth v podobě rudého hrocha obřích rozměrů se vynořil na ostrově Elephantine a pronesl velkou kletbu proti Horovi a Isidě:

„Ať přijde strašná zuřivá bouře a mohutná povodeň proti mým nepřátelům!“ zvolal a jeho hlas zněl jako hrom valící se po nebi od jihu k severu. Vzápětí se nad Horovými loděmi a jeho vojskem strhla bouře, vítr zařval a voda se nahrnula do velkých vln. Horus se však držel na cestě, jeho vlastní loď se leskla temnotou a její příď zářila jako sluneční paprsek.

Naproti Edfu se Seth otočil a stál v zátoce, rozkročen nad celým proudem Nilu, tak obrovský byl rudý hroch. Horus však na sebe vzal podobu pohledného mladíka, vysokého dvanáct stop. V ruce držel harpunu dlouhou třicet stop s čepelí širokou v místě největší šířky šest stop.

Seth otevřel své mocné čelisti, aby zničil Hora a jeho následovníky, až bouře ztroskotá na jejich lodích. Horus však hodil harpunu a ta se rudému hrochovi zabodla hluboko do hlavy, hluboko do mozku. A ta jediná rána zabila Setha, velkého zloducha, nepřítele Osirida a bohů – a červený hroch se potopil mrtvý u Nilu v Edfu. Bouře pominula, povodeň opadla a nebe bylo opět jasné a modré. Lidé z Edfu pak vyšli přivítat Hora mstitele a vítězoslavně ho vedli do svatyně, nad níž nyní stojí velký chrám. A zpívali oslavnou píseň, kterou kněží zpívali od té doby, když se v Edfu konaly každoroční Horovy slavnosti:

„Radujte se, vy, kteří bydlíte v Edfu! Velký bůh Horus, pán nebes, zabil nepřítele svého otce! Jezte maso poraženého, pijte krev rudého hrocha, spalte jeho kosti ohněm! Ať je rozsekán na kusy, zbytky ať jsou dány kočkám a vnitřnosti plazům!

„Sláva Horovi mocného úderu, statečnému, zabijákovi, držiteli harpuny, jedinému synu Osiridovu, Horovi z Edfu, Horovi mstiteli!“

Když však Horus odešel ze země a už nevládl jako egyptský faraon, předstoupil před shromáždění bohů a v duchu přišel i Set a slovy se ucházel o vládu nad světem. Ale ani moudrý Thoth nedokázal vynést rozsudek. A tak se stalo, že Horus a Seth stále soupeří o duše lidí a o vládu nad světem.

Na Nilu ani v egyptské zemi už nedošlo k žádným bitvám a Osiris klidně odpočíval ve svém hrobě, který (protože Seth ho už nemohl zničit) Isis přiznala, že je na ostrově Filae, nejposvátnějším místě ze všech, na Nilu několik mil proti proudu od Elefantiny. Egypťané však věřili, že poslední bitva teprve přijde – a že Hórus porazí Seta i v ní. A až bude Set navždy zničen, Osiris vstane z mrtvých a vrátí se na zem, přičemž s sebou přivede všechny, kdo byli jeho věrnými stoupenci. A proto Egypťané balzamovali mrtvé a ukládali těla pod vysoké kamenné pyramidy a hluboko do hrobových komor v západních Thébách, aby je požehnané duše vracející se z Amenti našly připravené znovu vstoupit a žít v nich navždy na zemi pod vládou dobrého boha Osirise, jeho královny Isidy a jejich syna Hora.