Příběh boha Ré

Ré, sluneční bůh a jeden z nejvýznamnějších bohů staroegyptského panteonu, hrál klíčovou roli ve stvoření a udržování světa. Jeho příběh je základním stavebním kamenem staroegyptské mytologie.

Na počátku, ještě než vznikla egyptská země, byla všude tma a nebylo nic než velká vodní pustina zvaná Nun. Moc Núnu byla taková, že z temnoty povstalo velké zářící vejce, a to bylo Re.

Re byl všemocný a mohl na sebe brát mnoho podob. Jeho moc a její tajemství spočívalo v jeho skrytém jménu; pokud však vyslovil jiná jména, vzniklo to, co pojmenoval.

„Za úsvitu jsem Khepera, v poledne Re a večer Atum,“ říkal. A slunce vyšlo, přešlo po obloze a poprvé zapadlo.

Pak pojmenoval Šu a zavál první vítr, pojmenoval Tefnuta, který plival, a spustil se první déšť. Dále pojmenoval Geba, a vznikla země; pojmenoval bohyni Nut, a byla oblohou klenutou nad zemí s nohama na jednom obzoru a rukama na druhém; pojmenoval Hapi, a velká řeka Nil protékala Egyptem a učinila jej plodným.

Potom Re pojmenoval všechny věci, které jsou na zemi, a ty rostly. Jako poslední pojmenoval lidstvo a v egyptské zemi se objevili muži a ženy.

Pak na sebe Re vzal podobu člověka a stal se prvním faraonem, který vládl celé zemi po tisíce a tisíce let a dával takovou úrodu, že Egypťané od té doby navždy mluvili o dobrých věcech, „které se staly za Reových časů“.

Protože však měl Re podobu člověka, zestárl. Časem se ho lidé přestali bát a přestali se řídit jeho zákony. Vysmívali se mu a říkali: „Podívejte se na Re! Jeho kosti jsou jako stříbro, jeho tělo jako zlato, jeho vlasy mají barvu lapisu lazuli!“ A tak se Re začali smát.

Re se rozzlobil, když to uslyšel, a ještě více ho rozzlobily zlé skutky, které lidé páchali, když neposlouchali jeho zákony. Svolal tedy bohy, které stvořil – Šu a Tefnuta, Geba a Nuta – a povolal také Nuna. Brzy se bohové shromáždili kolem Re na jeho tajném místě. Lidstvo však o tom, co se děje, nic nevědělo a dál se Reovi posmívalo a porušovalo jeho příkazy. Pak Re promluvil k Nunovi před shromážděnými bohy: „Nejstarší z bohů, ty, který jsi mě stvořil, a vy, bohové, které jsem stvořil, pohleďte na lidstvo, které vzniklo pohledem mého oka. Podívejte se, jak lidé proti mně intrikují, poslechněte si, co o mně říkají, řekněte mi, co bych jim měl udělat. Neboť nezničím lidstvo, dokud neuslyším, co mi radíte.“

Nun řekl: „Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne: „Můj synu Re, bože větší než ten, kdo ho stvořil, a mocnější než ti, které stvořil, obrať na ně své mocné Oko a sešli na ně zkázu v podobě své dcery, bohyně Sekhmet.“

Re odpověděl: „Už teď na ně padá strach a oni prchají do pouště a v hrůze se skrývají v horách při zvuku mého hlasu.“

„Pošli proti nim pohled svého Oka v podobě Sekhmet!“ zvolali všichni ostatní bohové a bohyně a sklonili se před Reem, až se čely dotkli země.

Tak při strašlivém pohledu Reova Oka vznikla jeho dcera, nejdivočejší ze všech bohyň. Jako lev se vrhla na svou kořist a její hlavní rozkoší bylo zabíjení a potěšením krev. Na Reův příkaz přišla do Horního i Dolního Egypta, aby zabíjela ty, kdo jím pohrdali a neposlouchali ho: zabíjela je mezi horami, které leží po obou stranách Nilu, dole u řeky i v hořících pouštích. Všechny, které spatřila, zabila, radujíc se z vraždění a chuti krve.

Nakonec se Re rozhlédl po zemi a uviděl, co Sekhmet udělala. Pak na ni zavolal a řekl: „Proč jsi mi to neřekla? „Pojď, má dcero, a pověz mi, jak jsi splnila mé příkazy.“

Sekhmet odpověděla strašlivým hlasem lvice, když trhá svou kořist: „Životem, který jsi mi dal, jsem vskutku vykonala pomstu na lidstvu a mé srdce se raduje.“

Nyní po mnoho nocí tekl Nil rudý krví a nohy Sechmet byly rudé, když chodila sem a tam po celé egyptské zemi a zabíjela a zabíjela.

Nakonec se Re znovu rozhlédl po zemi a nyní se jeho srdce rozbušilo soucitem s lidmi, přestože se proti němu vzbouřili. Nikdo však nemohl krutou bohyni Sekhmet zastavit, dokonce ani Re sám: musela přestat zabíjet sama od sebe – a Re viděl, že k tomu může dojít jen lstí.

A tak vydal rozkaz: „Přiveďte přede mnou rychlé posly, kteří budou běhat po zemi tiše jako stíny a rychlostí bouřkových větrů.“ Když je přivedli, řekl jim: „Jděte co nejrychleji proti proudu Nilu tam, kde divoce teče přes skály a mezi ostrovy prvního kataraktu; jděte na ostrov, který se jmenuje Elephantine, a přivezte z něj velkou zásobu červeného okru, který se tam nachází.“

Poslové se vydali na cestu a vrátili se s krvavě rudým okrem do Heliopole, města Re, kde stojí kamenné obelisky se zlatými hroty, které jsou jako prsty ukazující ke slunci. Když přišli do města, byla už noc, ale celý den heliopolské ženy vařily pivo, jak jim přikázal Re.

Re přišel k místu, kde na něj čekalo pivo v sedmi tisících džbánech, a bohové přišli s ním, aby se podívali, jak svou moudrostí zachrání lidstvo.

„Smíchej červený okr ze Slonoviny s ječným pivem,“ řekl Re a stalo se, takže pivo se v měsíčním světle rudě lesklo jako lidská krev.

„Teď ho odnes na místo, kde Sekhmet navrhuje zabít lidi, až vyjde slunce,“ řekl Re. A když byla ještě noc, vzali sedm tisíc džbánů piva a vylili je na pole tak, že země byla pokryta do hloubky devíti palců – třikrát větší než míra mužské dlaně – silným pivem, jehož jiné jméno je „uspávač“.

Když nastal den, přišla i Sekhmet Hrozná a olizovala si rty při pomyšlení na muže, které měla zabít. Našla místo zatopené a v dohledu žádného živého tvora; spatřila však pivo, které mělo barvu krve, a myslela si, že je to skutečně krev – krev těch, které zabila.

Pak se rozesmála radostí a její smích byl jako řev lvice lačnící po kořisti. V domnění, že je to skutečně krev, se sklonila a napila se. Znovu a znovu se napila, smála se rozkoší a síla piva jí stoupala do mozku, takže už nemohla zabíjet.

Nakonec se vrátila k místu, kde čekal Re; toho dne nezabila ani jednoho muže.

Pak Re řekl: „Přijď v pokoji, miláčku.“ A její jméno se změnilo na Hathor a také její povaha se změnila na sladkost lásky a sílu touhy. A od té chvíle Hathor pokládala muže a ženy pouze velkou silou lásky. Od té doby však její kněžky navždy pily na její počest pivo z Heliopole obarvené červeným okrem z Elephantinu, když slavily každý nový rok její svátek.

Tak bylo lidstvo zachráněno a Re vládl dál, i když byl starý. Blížil se však čas, kdy musel opustit zemi, aby navždy vládl na nebesích a nechal místo sebe vládnout mladší bohy. Protože přebýval v podobě člověka, egyptského faraona, ztrácel Re svou moudrost, přesto však vládl dál a nikdo mu nemohl vzít jeho moc, protože ta moc sídlila v jeho tajném jménu, které neznal nikdo jiný než on sám. Kdyby jen někdo dokázal odhalit jeho Jméno moci, Re by už na zemi nevládl; to však bylo možné jen díky magickému umění.

Geb a Nut měli děti: to byli mladší bohové, jejichž den přišel, aby vládli, a jejich jména byla Osiris a Isis, Neftys a Set. Isis z nich byla nejmoudřejší: byla chytřejší než milion lidí, její znalosti byly větší než znalosti milionu vznešených mrtvých. Znala všechny věci na nebi i na zemi, kromě jediného tajného jména Re, a to se nyní rozhodla naučit lstí.

Nyní Re každým dnem stárl. Když procházel egyptskou zemí, hlava se mu stářím třásla ze strany na stranu, čelist se mu chvěla a z úst mu kapalo. Když jeho sliny dopadly na zem, vytvořily bláto, které Isis vzala do rukou a uhnětla je dohromady, jako by to bylo těsto. Pak ho vytvarovala do podoby hada a vytvořila první kobru – uraeus, který byl od té doby symbolem královské moci, který nosili faraon a jeho královna.

Isis umístila první kobru do prachu cesty, po níž Re každý den procházel, když procházel svými dvěma královstvími, Horním a Dolním Egyptem. Když Re procházel kolem, kobra ho kousla a pak zmizela v trávě. Jed z jejího kousnutí mu však koloval v žilách a Re na chvíli oněměl, až na jeden velký výkřik bolesti, který se rozléhal po zemi od východního až po západní obzor. Bohové, kteří ho následovali, se shlukli kolem a ptali se: „Co je to? Co tě trápí?“ Re však nenacházel slova, rty se mu chvěly a třásl se ve všech údech, zatímco jed se mu rozléval po těle, jako se Nil rozlévá po Egyptě při záplavě. Když konečně mohl promluvit, Re řekl: „Pomoz mi, ty, kterého jsem stvořil.

Něco mě zranilo a já nevím, co to je. Stvořil jsem všechny věci, ale tuto věc jsem nestvořil. Je to bolest, jakou jsem nikdy předtím nepoznal, a žádná jiná bolest se jí nevyrovná. Kdo mi však může ublížit? – protože nikdo nezná mé Tajné jméno, které je ukryto v mém srdci, dává mi veškerou moc a chrání mě před kouzly čarodějů i čarodějek. Nicméně když jsem procházel světem, který jsem stvořil, dvěma zeměmi, které jsou v mé zvláštní péči, něco mě bodlo. Je to jako oheň, a přece to není oheň; je to jako voda, a přece to není voda. Hořím a třesu se, zatímco se mi třesou všechny údy. Proto přede mnou svolejte všechny bohy, kteří umějí léčit, znají kouzla a mají moudrost, jež sahá až do nebes.“

Všichni bohové pak přišli k Reovi, plakali a naříkali nad tím, co strašného ho potkalo. S nimi přišla Isis, léčitelka, královna magie, která vdechuje dech života a zná slova k oživení umírajících. A řekla:

„Co se děje, božský otče? Uštkl tě had. Zvedl proti tobě hlavu tvor, kterého jsi sám stvořil? Vyženu ho kouzlem, které je mi vlastní, a přiměji ho, aby se třásl a padl před tvou slávou.“

„Šel jsem obvyklou cestou přes své dvě egyptské země,“ odpověděl Re, „neboť jsem se chtěl podívat na vše, co jsem stvořil. A když jsem šel, uštkl mě had, kterého jsem neviděl – had, kterého jsem nestvořil. Teď hořím jako oheň a třesu se, jako by se mi žíly naplnily vodou, a po tváři mi stéká pot, jaký stéká lidem po tvářích v nejparnějších letních dnech.“

„Řekni mi své Tajné jméno.“ Isis promluvila sladkým, konejšivým hlasem. „Řekni mi ho, božský otče, neboť jedině vyslovením tvého jména v mých kouzlech tě mohu vyléčit.“

Pak Re vyslovil mnoho jmen, která mu patřila: „Já jsem Stvořitel nebe a země,“ řekl. „Jsem Stavitel hor. Jsem Pramen vod po celém světě. Jsem Světlo a Tma. Jsem Stvořitel Velké egyptské řeky. Jsem Zapalovač ohně, který hoří na obloze; ano, jsem Khepera ráno, Re v poledne a Tum večer.“

Isis však neřekla ani slovo a jed si razil cestu Reovými žilami. Věděla totiž, že jí řekl jen jména, která znají všichni lidé, a že jeho Tajné jméno, Jméno moci, stále leží skryto v jeho srdci.

Nakonec řekla: „Dobře víš, že jméno, které se potřebuji naučit, nepatří mezi ta, která jsi vyslovil. Pojď, řekni mi to Tajné jméno, protože když to uděláš, jed se z tebe dostane a budeš mít konec bolesti.“

Jed pálil velkou palčivostí, silnější než jakýkoli plamen ohně, a Re nakonec vykřikl: „Nechť Jméno moci přejde z mého srdce do srdce Isidina! Než se tak však stane, přísahej mi, že to neřekneš nikomu jinému než jedině synovi, kterého budeš mít a který se bude jmenovat Horus. A nejprve ho zavaž takovou přísahou, aby mu to jméno zůstalo a nepřešlo na žádné další bohy ani lidi.“

Isis, velká kouzelnice, složila přísahu a vědění o Jménu moci přešlo z Reova srdce do jejího.

Pak řekla: „Při Jménu, které znám, ať jed z Re navždy zmizí!“

Tak z něj odešel a on měl klid. On však již na zemi nevládl. Místo toho zaujal své místo na vysokých nebesích, každý den cestoval po obloze v podobě samotného Slunce a v noci křižoval podsvětí Amenti v Reově lodi a procházel dvanácti oddíly Duatu, kde číhalo mnoho nebezpečí. Přesto Re proplouvá bezpečně a bere s sebou duše mrtvých, které znají všechna kouzla, modlitby a slova, jež je třeba vyslovit. A aby se člověk na cestu v Reově lodi nevydal nepřipraven, namalovali Egypťané na stěny hrobek faraonů všechny výjevy z této cesty i se všemi znalostmi, které byly zapsány v Knize mrtvých, jejíž kopie se pohřbívala do hrobu menších lidí, aby i oni mohli číst a bezpečně se dostat do země za západem, kde mrtví přebývají.