Princ a Sfinga

V Egyptě žil kdysi princ jménem Thutmose, který byl synem faraona Amenhotepa a vnukem Thutmose III., jenž nastoupil po velké královně Hatšepsut. Měl mnoho bratrů a nevlastních bratrů, a protože byl faraonovým oblíbeným synem, věčně proti němu intrikovali. Obvykle šlo o spiknutí, která měla faraona přesvědčit, že Thutmose není hoden nebo se nehodí jako jeho nástupce; někdy se pokoušeli lid nebo kněze přesvědčit, že Thutmose je krutý nebo rozmařilý nebo nectí bohy, a proto by byl špatným vládcem Egypta; jednou nebo dvakrát však spiknutí směřovala k jeho samotnému životu.

To vše Thutmose znepokojovalo a činilo nešťastným. Stále méně času trávil v Thébách nebo Memfidě u faraonova dvora a stále častěji vyjížděl na výpravy do Horního Egypta nebo přes poušť k sedmi velkým oázám. A i když faraon nařídil jeho přítomnost nebo jeho postavení vyžadovalo, aby se zúčastnil nějaké velké slavnosti, kdykoli mohl, vytratil se s několika důvěryhodnými stoupenci nebo dokonce sám a v přestrojení na lov na okraj pouště.

Thutmose byl zkušený ve všech mužných cvicích. Byl to lučištník, který dokázal zasazovat šíp za šípem do středu terče, byl zkušený vozataj a jeho koně byli rychlejší než vítr. Někdy běhal s antilopami na míle daleko přes písečné úseky pouště, jindy vyhledával divoké lvy v jejich doupatech mezi skalami vysoko nad břehy Nilu.

Jednoho dne, když dvůr pobýval v Memfidě kvůli velké slavnosti Re v Heliopoli o několik mil dál po Nilu, utekl Thutmose od vší té okázalosti na lov na okraj pouště. Vzal si s sebou jen dva sluhy a na vlastním voze se vydal po strmé cestě kolem Sakkáry, kde stojí velká Džoserova stupňovitá pyramida, a dál křovinami a zakrslými stromy, kde obdělávaná půda u Nilu zanikala v kamenité pustině a písečných a skalnatých pruzích velké libyjské pouště.

Vyrazili za prvních záblesků úsvitu, aby měli co nejvíce času před velkým poledním žárem, a uháněli gazelou na sever přes poušť mnoho mil, souběžně s Nilem, ale několik mil od něj.

V době, kdy slunce začalo příliš pálit, dorazili Thutmos a jeho dva následovníci na místo nepříliš vzdálené od velkých pyramid v Gíze, které faraoni čtvrté dynastie postavili před více než dvanácti sty lety.

Zastavili se, aby si odpočinuli pod palmami. Vzápětí však Thutmose, který si přál být sám a chtěl se pomodlit k velkému bohu Harmachisovi, nasedl do svého vozu a odjel přes poušť, přičemž svým služebníkům nařídil, aby na něj počkali.

Thutmose ujížděl, protože písek byl pevný a hladký, a nakonec se přiblížil ke třem pyramidám Chufua, Chafra a Menkaura, které se tyčily k nebi a na jejichž zlatých vrcholcích se blýskalo žhavé polední slunce a třpytily se po jejich vyleštěných stranách jako světelné žebříky vedoucí k lodi Re, která plula po obloze.

Thutmose s úctou hleděl na tyto uměle vytvořené kamenné hory. Nejvíce však jeho pozornost upoutala gigantická kamenná hlava a krk, které se tyčily z písku mezi největší z pyramid a téměř zasypaným márnicovým chrámem z obrovských hranatých kamenných kvádrů, které stály po obou stranách kamenné hráze vedoucí od vzdáleného Nilu za ním až k úpatí druhé pyramidy – pyramidy faraona Khafry.

Byla to kolosální rytina Harmachise, boha vycházejícího slunce, v podobě lva s hlavou egyptského faraona – podoby, kterou na sebe vzal, když se stal lovcem Setových stoupenců. Cháfra nechal tuto „sfingu“ vytesat z výběžku pevné skály, která se náhodou tyčila nad pískem poblíž procesní hráze vedoucí od Nilu k jeho velké pyramidě. Svým sochařům přikázal, aby Harmachisovu hlavu a tvář vytvarovali podle jeho podoby.

Během dlouhých staletí, která uplynula od chvíle, kdy byl Khafra uložen k odpočinku ve své pyramidě, se pouštní písek na Sfingu nabaloval, až ji téměř pohřbil. Thutmose neviděl víc než její hlavu a ramena a malý hřeben v poušti, který vyznačoval linii jejích zad. Dlouhou chvíli stál a hleděl do majestátní tváře sfingy, korunované královskou korunou Egypta, která měla na čele hlavu kobry a která držela na místě záhyby vyšívaného plátna, jež chránilo slunce před hlavou a krkem – jenže tady byly záhyby kamenné a jen hlava hada připevněná na vytesané skále byla ze zlata.

Polední slunce nemilosrdně dopadalo na Thutmose, když hleděl na Sfingu a modlil se k Harmachisovi o pomoc ve všech svých nesnázích.

Náhle se mu zdálo, že se velký kamenný obraz začal pohybovat. Těžce se vzpínal a vzpíral, jako by se marně snažil odhodit písek, který pohřbíval jeho tělo a tlapy, a oči už nebyly vytesané z kamene vykládaného lazuritem, ale zářily životem a vizí, když na něj shlížely. Pak k němu Sfinga promluvila velkým hlasem, a přesto vlídně, jako mluví otec ke svému synovi.

„Pohlédni na mě, Thutmose, kníže Egypta, a věz, že jsem tvůj otec Harmachis – otec všech faraonů Horní a Dolní země. Záleží na tobě, zda se skutečně staneš faraonem a budeš nosit na hlavě dvojitou korunu jihu a severu; záleží na tobě, zda usedneš na egyptský trůn a zda před tebou přijdou národy světa a pokleknou ti na kolena, aby ti vzdaly hold. Pokud se skutečně staneš faraonem, bude ti patřit vše, co vyprodukují Obě země, spolu s daněmi ze všech zemí světa. Kromě toho všeho ti budou patřit dlouhá léta života, zdraví a síla.

„Thutmose, má tvář je k tobě obrácena, mé srdce se k tobě sklání, aby ti přineslo dobré věci, tvůj duch bude zahalen do mého. Však vidíš, jak se kolem mne písek ze všech stran uzavřel: dusí mne, drží mne, skrývá mne před tvýma očima. Slib mi, že uděláš vše, co má dobrý syn udělat pro svého otce; dokaž mi, že jsi opravdu můj syn a že mi pomůžeš. Přibliž se ke mně a já budu stále s tebou, povedu tě a učiním tě velkým.“

Když pak Thutmose vykročil vpřed, zdálo se, že z očí sfingy Harmachis září slunce tak jasně, že ho oslnily a svět zčernal a zatočil se kolem něj tak, že bezvládně padl na písek.

Když se probral, slunce klesalo k vrcholu Chafrovy pyramidy a nad ním ležel stín sfingy.

Pomalu se zvedl na nohy a vidina, kterou viděl, se mu vrátila do mysli, když se zadíval na obrovský tvar napůl skrytý v písku, který už ve večerním světle zrůžověl a zfialověl.

„Harmachisi, můj otče!“ zvolal, „vyzývám tebe i všechny egyptské bohy, abyste dosvědčili mou přísahu. Pokud se stanu faraonem, prvním činem mé vlády bude vysvobodit tento tvůj obraz z písku, postavit ti svatyni a do ní zasadit kámen, který bude posvátným písmem Khem vyprávět o tvém příkazu a o tom, jak jsem ho splnil.“

Pak se Thutmose otočil a hledal svůj vůz; za chvíli k němu na koni přijeli jeho služebníci, kteří ho úzkostlivě hledali. Thutmose odjel zpět do Memfidy a od toho dne mu šlo všechno dobře. Velmi brzy ho faraon Amenhotep veřejně prohlásil za následníka trůnu a zanedlouho poté se Thutmose skutečně stal králem Egypta, jedním z jeho největších králů.

Právě před sto padesáti lety – 3230 let poté, co se Thutmose IV. stal egyptským faraonem – byla Sfinga, opět až po krk zahrabaná v písku, vykopána jedním z prvních archeologů. Mezi jejími tlapami našel zbytky svatyně, v níž stála čtrnáct stop vysoká deska z červené žuly. Byl na ní hieroglyfy napsán celý příběh prince a sfingy. Z desky se také dozvídáme, že ji tam nechal postavit faraon Thutmose IV. jako splnění svého slibu ve třetím měsíci prvního roku své vlády poté, co odklidil všechen písek, který před zraky zakrýval Harmachis, velkou Sfingu, jež byla vytvořena za časů Khafry, kdy byl svět ještě mladý.