Prokletý princ

Tento příběh se nachází na Harrisově papyru v Britském muzeu. Při svém objevení byl kompletní, ale nešťastná náhoda jej částečně zničila, takže konec příběhu je ztracen. Předpokládá se, že patří do konce osmnácté dynastie.

Byl jednou jeden král, kterého bolelo srdce, protože se mu nenarodil žádný syn. Modlil se k bohům, aby splnili jeho přání, a ti rozhodli, že jak se modlil, tak se má stát. A jeho žena porodila syna. Když o jeho osudu přišly rozhodnout Hatory, řekly: „Jeho smrt způsobí krokodýl, had nebo pes.“ A tak se stalo. Když to uslyšeli ti, kdo stáli kolem, spěchali to oznámit králi, který z toho byl velmi zarmoucen a velmi se bál.

A kvůli tomu, co slyšel, dal v horách postavit dům a bohatě ho vybavil vším, co si jen mohl přát, aby dítě nemohlo odejít do ciziny. Když chlapec vyrostl, vyšel jednoho dne na střechu a odtud spatřil zvíře, jak jde za člověkem po cestě. Obrátil se tedy ke svému ošetřovateli a zeptal se: „Co je to za zvíře, který jde za člověkem po cestě?.“ A bylo mu řečeno, že je to pes. A dítě si hned přálo psa vlastnit, a když králi řekli o jeho přání, nesměl mu ho odepřít, aby mu nebylo smutno u srdce.

Jak čas plynul a dítě se stalo mužem, začalo být neklidné, a když mu bylo řečeno o nařízení Hathorů, ihned poslalo svému otci vzkaz: „Proč, proč a proč jsem držen jako vězeň? Ačkoli jsem předurčen třem zlým osudům, dovol mi následovat své touhy. Nechť Bůh splní svou vůli.“ Poté byl svobodný a počínal si jako ostatní lidé. Dali mu zbraně a dovolili mu, aby ho následoval jeho pes, a odvedli ho do východní země a řekli mu: „Hle, jsi svobodný a můžeš jít, kam chceš.“ A on se vydal na cestu.

Zamířil k severu, jeho pes ho následoval a jeho rozmar mu diktoval cestu. Pak se živil veškerou nejvybranější pouštní zvěří. A pak přišel k náčelníkovi Nahairanovi. A tento náčelník měl jen jedno dítě, dceru. Pro ni byl postaven dům se sedmdesáti okny sedmdesát loktů od země. A sem náčelník přikázal přivést všechny syny náčelníků země Chalu a řekl jim: „Ten, kdo vyleze a dosáhne oken mé dcery, získá ji za ženu.“ A tak se stalo.

Za nějaký čas poté dorazil princ a lidé náčelníka Nahairana vzali mladíka do domu a chovali se k němu s největší úctou a laskavostí. Když se najedl jejich jídla, zeptali se ho, odkud přišel. Odpověděl jim: „Přišel jsem z Egypta, jsem synem důstojníka z té země. Moje matka zemřela a můj otec si vzal jinou ženu, která, když mému otci porodila další děti, mě začala nenávidět. Proto jsem od ní utekl jako uprchlík.“ Bylo jim ho líto a objali ho.

Jednoho dne se pak zeptal lezoucích mladíků, co to tam dělají. A když mu řekli, že na tu výšinu lezou proto, aby získali náčelníkovu dceru za manţelku, rozhodl se, že se o to pokusí s nimi, protože z dálky zahlédl tvář náčelníkovy dcery, jak se dívá z okna a obrací se k nim. Vyšplhal se do závratné výšky a došel až k jejímu oknu. Byla tak ráda, že ho políbila a objala.

A protože si myslela, že potěší srdce jejího otce, přišel k němu posel se slovy: „Jeden z mladíků došel k oknu tvé dcery.“ A tak se stalo. Náčelník se zeptal, který z náčelníkových synů to dokázal, a bylo mu řečeno, že uprchlík z Egypta. Na to se náčelník Nahairana rozzlobil a přísahal, že jeho dcera není pro egyptského uprchlíka. „Ať se vrátí, odkud přišel!“ zvolal.

Jeden ze služebníků spěchal mladíka varovat, ale dívka ho pevně držela a nechtěla ho pustit. Přísahala při bozích: „Při bytosti Ra-Harakhtiho, jestli mi ho vezmou, nebudu jíst ani pít a v tu hodinu zemřu!“ „Ať se stane cokoli,“ odpověděla.

Její otec se o jejím slibu dozvěděl a když to uslyšel, poslal někoho, aby mladíka zabil, dokud bude v jeho domě. Dcera náčelníka to však prozřela a znovu řekla: „Při Velikém Pánu Ra, bude-li zabit, pak zemřu před západem slunce. Budu-li od něho odloučena, pak už nebudu žít!“

Její slova se opět donesla k náčelníkovi. Ten nechal předvést svou dceru a mladíka a mladík se nejprve bál, ale náčelník Nahairana ho láskyplně objal a řekl: „Řekni mi, kdo jsi, neboť nyní jsi pro mě jako syn.“ „A kdo jsi?“ zeptal se náčelník. Odpověděl mu: „Pocházím z Egypta, jsem synem důstojníka z té země. Moje matka zemřela a můj otec si vzal jinou ženu, která, když mému otci porodila děti, mě začala nenávidět. Proto jsem před ní utekl jako uprchlík!“

Tehdy mu náčelník dal za ženu svou dceru, dal mu dům a otroky, dal mu pozemky, dobytek a všechny možné dobré dary. Čas plynul. Jednoho dne vyprávěl mladík své ženě o svém osudu a řekl jí: „Jsem odsouzen ke třem zlým osudům – k smrti krokodýlem, hadem nebo psem.“ A tak se stalo. A její srdce se naplnilo velkou hrůzou. Řekla mu: „Tak ať někdo zabije psa, který tě pronásleduje.“ On jí však řekl, že to není možné‘ neboť ho vychovával od malička.

Nakonec si mladík přál odcestovat do egyptské země a jeho žena, protože se o něj bála; nechtěla ho nechat jít samotného, a tak s ním šla. Přišli do města a tam byl krokodýl z řeky. V tom městě byl velký a mocný muž, který krokodýla spoutal a nedovolil mu utéct. Když byl krokodýl svázán, mocný muž byl v klidu a procházel se po okolí. Když vyšlo slunce, muž se vrátil do svého domu, a to dělal každý den po dva měsíce.

Potom, jak dny plynuly, seděl mladík ve svém domě v klidu. Když přišla noc, lehl si na pohovku a padl na něj spánek. Pak jeho žena naplnila misku mlékem a položila ji vedle něj. Z díry vylezl had a chtěl spícího muže kousnout, ale jeho žena seděla vedle něj a dívala se a nespala.

Služebnictvo, když hada spatřilo, mu dalo mléko, takže se napil, opil a bezvládně ležel na zádech. Když to žena viděla, dýkou ho zahnala. Na to se její muž probudil, a protože všemu porozuměl, užasl. „Podívej,“ řekla mu, „tvůj bůh ti dal do ruky jednu z tvých zhoub. Jistě ti dá i ty ostatní!“ A pak mladík svému bohu obětoval a stále ho chválil.

Jednoho dne poté se mladík procházel po svých polích a jeho pes ho následoval. Jeho pes se hnal za divokou zvěří a on šel za psem, který se vrhl do řeky. I on vstoupil do řeky, načež se vynořil krokodýl, který ho odnesl na místo, kde žil mocný muž. Když ho krokodýl nesl, řekl mladíkovi: „Hle, já jsem tvá zhouba, jdu za tebou…“

Na tomto místě je papyrus tak značně znetvořen, že se s největší pravděpodobností nikdy nedozvíme, co se s princem stalo: Sežral ho nakonec krokodýl, nebo ho snad jeho věrný pes přivedl do ještě většího nebezpečí? Nechť si každý vymyslí vlastní konec příběhu!