Rolník a dělníci

Příběh z deváté dynastie, který byl podle počtu dochovaných kopií zřejmě velmi oblíbený, vypráví o tom, jak se rolníkovi podařilo dosáhnout spravedlnosti poté, co byl okraden. V té době nebylo v Egyptě snadné dosáhnout spravedlnosti, neboť se zdá, že rolník musel nějakým zvláštním způsobem upoutat pozornost soudce, pokud měl být jeho případ vůbec projednán. Příběh zní takto:

V Solné zemi žil jeden rolník se svou rodinou. Živil se obchodováním s Henenseteny se solí, natronem, rákosem a dalšími produkty své země, a když tam cestoval, musel projít pozemky rodu Fefa. U kanálu bydlel muž jménem Tehuti-nekht, syn Asriho, poddaný nejvyššího správce Meruitensa. Tehuti-nekht natolik zasáhl do cesty – neboť cesty a stezky nebyly v Egyptě chráněny zákonem jako v jiných zemích -, že z ní zbyl jen úzký pruh s kanálem na jedné straně a kukuřičným polem na straně druhé. Když Tehuti-nekht uviděl, jak se k němu blíží sekhti se svými obtíženými osly, jeho zlé srdce zatoužilo po zvířatech a zboží, které nesly, a vzýval bohy, aby mu otevřeli cestu, aby mohl sekhtiho majetek ukrást.

Takový byl jeho plán. „Vezmu,“ řekl, „šátek a rozprostřu ho na cestě. Pokud přes ni sekhti přejede svými osly – a jiná cesta není -, pak se s ním snadno pohádám.“ Sotva ho ten projekt napadl, už ho uskutečnil. Sluha na Tehuti-nekhtův pokyn přinesl šátek a rozprostřel ho přes cestu tak, aby jeden konec byl ve vodě a druhý mezi obilím.

Když se sekhti přiblížil, hnal přes šál své osly. Neměl jinou možnost.

„Stůj!“ vykřikl Tehuti-nekht s dobře simulovaným hněvem, „jistě nemáš v úmyslu hnát svá zvířata přes mé šaty!“

„Pokusím se jim vyhnout,“ odpověděl dobromyslný sedlák a přiměl zbytek svých oslů, aby projeli výše, mezi obilím.

„Tak ty mi snad budeš hnát své osly přes kukuřici?“ řekl Tehuti-nekht ještě hněvivěji než jindy.

„Jinak to nejde,“ řekl obtěžkaný sedlák. „Zatarasil jsi mi cestu svým šátkem a já musím z cesty odejít.“

Zatímco se oba o této věci dohadovali, jeden z oslů si pomohl plnou tlamou obilí, načež Tehuti-nekhtovy výtky propukly nanovo.

„Hle!“ zvolal, „tvůj osel mi žere kukuřici. Vezmu si tvého osla a on zaplatí za krádež.“

„Mám se nechat okrást,“ zvolal sekhti, „v zemích pana správce Meruitensa, který se k lupičům chová tak tvrdě? Hle, půjdu k němu. On nebude trpět tento tvůj přečin.“

„Myslíš si, že vyslyší tvou stížnost?“ ušklíbl se Tehuti-nekht. „Chudák jako ty, kdo se bude zabývat tvými strastmi? Hle, já jsem pán správce Meruitensa.“ A tak pravil, strašlivě zbil Sekhtiho, ukradl mu všechny osly a vyhnal je na pastvu.

Marně sekhti plakal a prosil ho, aby mu vrátil jeho majetek. Tehuti-nekht ho vyzval, aby mlčel, a pohrozil mu, že ho pošle k Démonu mlčení, bude-li si dál stěžovat. Přesto ho sekhti prosil celý den. Nakonec sedlák zjistil, že marní dech, a vydal se do Henen-ni-sutu, aby tam přednesl svůj případ před správcem Meruitensem. Po příjezdu ho našel, jak se chystá nastoupit do svého člunu, který ho měl dopravit do soudní síně. Sekhti se poklonil až k zemi a řekl lordu správci, že mu chce předložit stížnost, a požádal ho, aby poslal jednoho ze svých stoupenců, který by příběh vyslechl. Pán správce prosbě žadatele vyhověl a poslal k němu jednoho ze své družiny. Poslu vylíčil Sekhti vše, co ho na cestě potkalo, způsob, jakým mu Tehuti-nekht uzavřel cestu, aby ho donutil vkročit do obilí, a krutost, s jakou ho zbil a ukradl mu majetek. V pravý čas byly tyto věci sděleny panu správci, který případ předložil šlechticům, kteří s ním byli v soudní síni.

„Ať si ten sekhti přivede svědka,“ řekli, “ a pokud se prokáže, bude možná nutné Tehuti-nekhta zbít, nebo ho snad donutit zaplatit drobné za sůl a natron, které ukradl.“

Pán správce neřekl nic a sám sekhti k němu přišel a oslavoval ho jako největšího z velkých, otce sirotka, manžela vdovy, průvodce potřebných atd.

Sekhti byl velmi výmluvný a ve své květnaté řeči obratně spojoval chvalozpěvy s prosbou o spravedlnost, takže to lorda správce zaujalo a navzdory jemu samému mu to lichotilo.

V té době seděl na egyptském trůnu král Neb-ka-n-ra a k němu přišel pán správce Meruitensa a řekl:

„Hle, můj pane, byl jsem vyhledán sekhti, jehož zboží bylo ukradeno. Nejvýmluvnější ze smrtelníků je on. Co by chtěl můj pán, abych mu udělal?

„Neodpovídej na jeho řeči,“ řekl král, „ale sepiš jeho slova a přines nám je. Postarej se o to, aby on, jeho žena a děti měli dostatek jídla a pití, ale nedej mu vědět, kdo jim je poskytuje.“

Pán správce udělal, co mu král přikázal. Dal sedlákovi denní dávku chleba a piva a jeho ženě dostatek obilí, aby uživila sebe i své děti. Sekti však nevěděl, odkud zásoby pochází.

Podruhé sedlák vyhledal soudní síň a vylil panu správci svou stížnost; přišel ještě potřetí a pan správce přikázal, aby ho zbili holemi, aby viděl, zda toho nechá. Ale ne, sedlák přišel počtvrté, popáté, pošesté a snažil se příjemnými řečmi otevřít soudcovo ucho. Meruitensa ho vůbec neposlouchal, ale sekhti nezoufal, nýbrž přišel znovu až po deváté. Po deváté poslal pan správce k sekhtimu dva své stoupence a sedlák se nesmírně třásl, neboť se obával, ţe bude pro svou dotěrnost opět zbit. Poselství však bylo uklidňující. Meruitensa prohlásil, že ho rolníkova výmluvnost velmi potěšila a že se postará, aby se mu dostalo zadostiučinění. Poté nechal sepsat sekhtiho prosby na čisté papyry a odeslat je králi, jak panovník přikázal. Neb-ka-n-ra byl s řečmi také velmi spokojen, ale vynesení rozsudku ponechal zcela v rukou pana správce.

Meruitensa proto zbavil Tehuti-nekht všech jeho úřadů a majetku a předal je sekhtimu, který od té doby bydlel v královském paláci s celou svou rodinou. Sekhti se stal hlavním správcem Neb-ka-n-ra a byl jím velmi oblíben.