Dobrodružství Sinuheho

Navzdory všemu, co udělal pro sjednocení Egypta a nastolení míru a prosperity po letech občanských válek, byl faraon Amen-em-het neustále v nebezpečí spiknutí, které na něj chystal ten či onen velmož, jenž se chtěl zmocnit jeho trůnu.

Amen-em-het se obával, aby se některé z těchto spiknutí nezdařilo, a věděl, že kdyby se některý z jeho pánů pokusil zmocnit trůnu, uvrhlo by to Egypt znovu do občanské války, a proto povýšil svého syna Sen-Userta (kterého řečtí historikové nazývají Sesostris) na svého místokrále a spoluvládce, aby byl připraven nastoupit na jeho místo faraona, jakmile se uvolní, a byl schopen potlačit jakékoli povstání nebo vzpouru, která by mohla vypuknout.

Amen-em-hetova moudrost se ukázala o deset let později, kdy byl v důsledku spiknutí v paláci skutečně zavražděn.

Sen-Usert byl v té době v zahraničí, kde vedl armádu proti Temehu v Libyi. Porazil nepřítele a vracel se do Egypta s velkou kořistí a mnoha zajatci, když v noci dorazili poslové – zřejmě s důležitými zprávami pro knížete.

Mezi Sen-Usertovou vybranou ochrankou „královských společníků“ byl mladý bojovník jménem Sinuhe, který o spiknutí proti Amen-em-hetovi věděl poněkud více, než by měl. Když Sinuhe uviděl posly, usoudil, že musí mít zprávy o tom, co se stalo v Thébách, a tiše se připlížil k zadní části královského pavilonu a zůstal tam stát jako na stráži. Dýkou však udělal v místě, kde byla látka natažená přes jeden ze sloupů, štěrbinu, takže mohl slyšet všechno, co se uvnitř říkalo.

Sinuhe slyšel posly, kteří Sen-Usertovi vyprávěli o smrti jeho otce a o tom, že je nyní faraonem. ‚Musíš okamžitě odjet do Théb,‘ řekli. ‚Neříkej vojsku, co se stalo, ale okamžitě vyraz jen s královskými družiníky. Další poslové odešli k tvým věrným místodržícím po celém Egyptě a přikázali jim, aby zprávu o smrti faraona Amen-em-heta před lidem utajili, dokud faraon Sen-Usert – život, zdraví, síla mu! – bude vyhlášen v Thébách.

Když to všechno Sinuhe uslyšel, naplnil ho strach. Kdyby šel do Memfiswith Sen-Usert a královští společníci, mohl by být odhalen jeho podíl na spiknutí s cílem zavraždit Amen-em-heta; a kdyby požádal, aby mohl zůstat s vojskem, mohl by být podezřelý a Sen-Usert by si jistě uvědomil, že špehoval a vyslechl tajné zprávy.

Možná by se nic z toho nestalo, ale Sinuheho se zmocnila taková panika, že se tiše vytratil z tábora, aby počkal, až uvidí, kudy vojsko pochoduje. Pak se odplížil a zamířil na jih podél okraje pouště, přičemž se snažil vyhnout všem městům, a dokonce i vesnicím. Když došel k místu, kde se Nil začíná rozvětvovat do mnoha toků v deltě, hrozilo mu větší nebezpečí, že ho někdo uvidí. Jeden člověk, kterého nečekaně potkal, se otočil a utekl, protože si myslel, že je to bandita, a k večeru došel do oblasti ostrovů a vysokého rákosí, které muselo být někde poblíž místa, kde dnes stojí moderní město Káhira.

Zde našel starý člun bez vesel a kormidla, a protože vítr foukal od západu, svěřil se mu a plul po proudu směrem k Heliopoli, ale asi míli za městem připlul na východní břeh Nilu.

Pokračoval tedy v cestě, překročil Suezskou šíji u Hořkých jezer a v noci se vkradl přes hranici do Sinajské pouště. Zde málem zemřel žízní, a skutečně už se vzdal veškeré naděje a ulehl, aby už nikdy nevstal, když uslyšel bučení dobytka.

Plazil se po rukou a kolenou, tak byl zesláblý, že Sinuhe došel k táboru asijských kočovníků. Šejk kmene v něm poznal Egypťana a podle jeho vzhledu odhadl, že jde o významného muže. Pečlivě se o něj tedy staral a postupně ho krmil mlékem a vodou, dokud nebyl dostatečně silný, aby mohl přijímat pevnější stravu.

Poté Sinuhe bez dalších dobrodružství přišel do starobylého města Byblos v Sýrii, kde byli Egypťané vždy vítáni od doby, kdy byl na místě, kde Isis našla Osirisovo tělo ve sloupu paláce krále Malkandra, postaven velký chrám.

Nějakou dobu tam pobýval a pak se vydal dál na východ do velkého údolí za Libanonským pohořím, kde král Ammi-ensi vládl zemi, která se tehdy nazývala Retenu. Ammi-enshi ho přivítal slovy. „Pojď a přebývej v mé zemi: Mám jiné muže z Egypta, kteří mi slouží, a na tomto místě alespoň uslyšíš svůj rodný jazyk. Navíc se mi zdá, že jsi musel být v Egyptě významným mužem: proto mi řekni, proč jsi opustil svůj domov. Jaké jsou zprávy z faraónova dvora?

Tehdy Sinuhe řekl: „Faraon Amen-em-het odešel bydlet za obzor; byl vzat na místo bohů – a já jsem utekl, protože jsem se obával občanské války v Egyptě a nebezpečí pro ty, kdo byli faraonovi nablízku. Z Egypta jsem odešel jen z tohoto důvodu: Byl jsem faraonovi věrný a nic zlého se proti mně neřeklo. Přesto si myslím, že mě nějaký bůh musel vést a přivést sem.

„Od té doby, co jsi opustil Egypt, mám o něm zprávy,“ řekl Ammi-enshi. „Novým faraonem je Sen-Usert, syn Amen-em-hetův. Usedl na trůn Dvou zemí, na hlavu si nasadil dvojitou korunu Horního a Dolního Egypta, v rukou drží bič a křivák. V Egyptě zatím nedošlo k žádné vzpouře, ale myslíš, že válka přijde?

Sinuhe si uvědomil, že se ho Ammi-enshi ptá na radu, zda je bezpečné vzbouřit se proti vládě Egypta a usilovat o to, aby se Retenu stala nezávislou zemí mimo egyptskou říši, a řekl: „Pokud je nyní faraonem Sen-Usert a všichni v Egyptě jsou mu věrní, nehrozí žádné nebezpečí vzpoury ani občanské války. Sen-Usert je totiž bohem na zemi, generálem, který nemá sobě rovného. Byl to on, kdo vedl vojsko proti Libyjcům z Temehu a vítězně si je podmanil. Je to faraon, který rozšíří hranice egyptské říše: pošle svá vojska na jih do Núbie a na východ do Asie. Proto vám radím, abyste před ním vyslali posly, kteří políbí zemi. Dejte mu vědět o své věrnosti, neboť on nezklame a bude konat dobro všem zemím, které jsou mu věrné.

Král Ammi-enshi odpověděl: „Jak šťastný musí být Egypt pod tak silným a velkým faraonem! Udělám, co mi radíš. Co se však týče tebe, zůstaň zde se mnou a veď mé armády a já tě učiním velkým.

A tak se Sinuhemu v zemi Retenu dařilo. Oženil se s nejstarší dcerou krále a dostal k bydlení palác na panství, kde hojně rostly všechny dobré věci. Byly tam háje fíkovníků a vinice, kde rostly hrozny tak hustě, že vína bylo víc než vody; byla tam bohatá pole ječmene a pšenice a pastviny, na nichž dobytek tloustl. Sinuhe nikdy nepoznal nedostatek pečeného masa, ať už hovězího nebo kuřat ze svých pozemků, nebo divokých zvířat, která lovil se svými psy na nižších svazích hory Libanon.

To vše Sinuhe nezískal jen tak pro nic za nic. Jako velitel Ammi-enshiho vojska vedl válku se sousedními kmeny a národy, které se pokoušely napadnout Retenu ze severu a východu – a v každém podniku byl úspěšný, pobíjel nepřátele svou silnou paží a neomylnými šípy, odváděl obyvatele jako otroky a přiváděl velké houfy dobytka, aby rozšířil královská stáda.

Král Ammi-enshi si ho proto zamiloval jako svého syna a plánoval, že ho učiní dalším v pořadí následnictví trůnu z titulu své manželky, královské princezny: zdá se totiž, že král Retenu buď neměl žádné syny, nebo trůn pocházel z ženské linie.

Ne všem obyvatelům Retenu se líbila představa, že by jim v příštích dnech měl vládnout cizinec, a ozýval se povstání v čele s jistým šampionem, který byl nejsilnějším mužem a nejslavnějším bojovníkem v zemi a proti němuž se nikdo nedokázal postavit v boji.

Když se to král Ammi-enshi dozvěděl, v srdci se mu sevřelo, poslal pro Sinuheho a řekl mu: „Znáš toho muže? Máš nějaké tajemství, které odhalil?“

Sinuhe odpověděl: „Můj pane, nikdy jsem ho neviděl. Nikdy jsem nevstoupil do jeho domu. Jde proti mně ze žárlivosti – a jestli se ti to líbí, utkám se s ním v boji. Neboť buď je to chvastoun, který se chce zmocnit mého majetku i mé moci, anebo je jako divoký býk, který chce zkrotit krotkého býka a přidat jeho krávy do svého stáda. Nebo je prostě jako býk, který nesnese, aby byl jiný býk považován za silnějšího nebo divočejšího, než je on sám.

A tak byl souboj domluven. Měl se konat před velkým shromážděním lidu Retenu za přítomnosti samotného krále.

Sinuhe celou noc cvičil se svými zbraněmi, zkoušel luk a brousil oštěpy. Za úsvitu přišel na bitevní pole a lid mu tleskal a volal: „Může být větší bojovník než Sinuhe?“

Když však vítěz vykročil mezi svými stoupenci, ztichli, neboť to byl vskutku mocný muž.

Začal boj, střílel na Sinuheho šípy a vrhal oštěpy. Sinuhe byl však rychlý v nohách i v očích a všem se vyhnul nebo je neškodně odvrátil štítem.

Pak se připravil na šampióna, který se na něj řítil a mával nad hlavou mohutnou válečnou sekerou. Sinuhe vystřelil šíp a šampión ho odvrátil štítem; pak Sinuhe vrhl oštěp tak rychle, že ho šampión nestačil odrazit, ale byl jím zasažen do krku, zapotácel se a padl na tvář. Bojová sekera mu vyletěla z ruky: Sinuhe se jí chopil a jediným úderem urazil soupeři hlavu.

Všichni obyvatelé Retenu ho oslavovali, král ho popadl do náruče, objal ho a zvolal: „Tady je jistě ten nejhodnější muž v celé zemi, který se mnou bude vládnout!

A tak se Sinuhe stal největším pánem v Retenu hned po Ammi-enshim a vládl s ním zemi po mnoho let, a když zemřel, stal se po něm králem.

Když však Sinuhe zestárl, začal toužit po své vlastní zemi a přepadla ho velká touha ještě jednou spatřit Egypt, než zemře a bude konečně uložen do skalní hrobky v Thébách.

Faraon Sen-Usert věděl, že nový král Retenu je ten Sinuhe, který byl jeho královským společníkem za časů Amen-em-heta; posílal mu dopisy jako věrnému poddanému a Sinuhe mu odpovídal, jak se na věrného poddaného sluší.

Nyní psal s prosbou, aby mu bylo odpuštěno, že po Amen-em-hetově smrti opustil královské služby v době nejistoty, a žádal, zda by se mohl vrátit do Egypta a strávit tam stáří.

Sen-Usert mu ihned odepsal a nabídl mu, aby přišel bydlet do královského paláce jako velký pán a důvěryhodný rádce, a zakončil: „Vrať se do Egypta, abys znovu pohlédl na zemi, kde ses narodil, a na palác, kde jsi mi tak věrně sloužil ve dnech, než Osiris vzal k sobě mého otce, dobrého boha Amen-em-heta. Nyní stárneš, už nejsi mladík, který se žene za dobrodružstvím. Těš se na den svého pohřbu: nedopusť, aby tě smrt zastihla daleko mezi Asiaty. Zůstaň se mnou v Egyptě, a až ten den přijde, budeš uložen k odpočinku v Západních Thébách ve schránce na mumii z bohatého zlata s tvou tváří vykládanou lazuritem. Sáně tažené voly tě přivezou do tvého hrobu, zatímco zpěváci půjdou vpředu a tanečníci za nimi, dokud nedojdeš ke dveřím svého hrobu. Ta bude pro tebe zhotovena uprostřed královských hrobek, kde leží knížata a vezíři, a stěny budou pomalovány veškerou moudrostí mrtvých, aby tvé Ba bezpečně prošlo do Duatu, a do tvé hrobky budou vloženy bohaté poklady a hojné obětiny, aby na nich tvůj Ka mohl hodovat, dokud nepřijde den, kdy se Osiris vrátí na zem. Přijď rychle, neboť stárneš a nevíš, kdy tě nějaká nemoc skolí. Není správné, aby egyptský šlechtic byl uložen do země zabalený v ovčí kůži jako obyčejný Asiat. Pojď rychle, neboť jsi se toulal příliš dlouho!

Sinuhe se nesmírně zaradoval, když obdržel tento dopis. Okamžitě zařídil, aby vládu nad Retenu se vším majetkem předal svému nejstaršímu synovi, a pak se vydal na cestu do Egypta za doprovodu malého oddílu svých vybraných stoupenců.

Když dorazil k hranicím Egypta, čekalo ho faraonovo vyslanectví, které ho srdečně přivítalo a vyzdvihlo pány z Retenu, kteří přišli s ním.

Na Nilu na něj čekala loď a Sinuhe se nechal ve velkém stavu a pohodlí dopravit po řece do faraonova paláce.

Když byl uveden do královské přítomnosti, padl na zem před trůnem a ležel jako mrtvý.

Faraon Sen-Usert pak laskavě řekl: „Zvedněte ho a nechte ho promluvit! Sinuhe, dorazil jsi domů, přestal jsi bloudit po cizích zemích a vrátil ses v úctyhodném stáří, abys, až přijde čas, mohl být uložen do krásné hrobky v Západních Thébách a ne zatlučen do země asijskými barbary. Hle, zdravím tě jménem! Vítej, Sinuhe!

Sinuhe vstal, postavil se před Sen-Userta se sklopenýma očima a řekl: „Hle, stojím před tebou a můj život je tvůj, nalož s ním, jak chceš.

Faraon sestoupil z trůnu a vzal Sinuheho za ruku. Odvedl ho ke královně a se smíchem jí řekl: „Podívej, tady je Sinuhe, oblečený jako divoký Asiat z pouště!

Pak ho přišly přivítat i královské děti a faraon pronesl svůj výnos: „Uděluji Sinuheho faraonovým společníkem, velkým pánem dvora. Dávám mu takové pozemky a bohatství, jaké se na takového člověka sluší – ty, o které přišel, když kdysi dávno utekl z Egypta, a ještě víc, než ztratil, abychom ho po návratu přivítali a ukázali, jak jsme šťastni, že je opět s námi.

A tak se Sinuhe stal v Egyptě velkým mužem a blízkým přítelem faraona, před nímž v okamžiku paniky uprchl. Věnoval velkorysou péči vytesání a výzdobě své hrobky a nechal na ni napsat celý příběh svých dobrodružství a také jej opsat a uložit do archivu. Když zemřel, byl uložen ke spánku se všemi poctami.

Jeho hrobka nebyla nalezena, ale vyprávění o jeho dobrodružstvích se k nám dostalo, neboť bylo ve starém Egyptě oblíbeným příběhem a bylo mnohokrát zapsáno na papyrus a čteno ještě stovky let po jeho smrti.