Ztroskotaný námořník

Když faraon Amen-em-het vládl Egyptu kolem roku 2000 př. n. l., přinesl zemi, která byla téměř dvě stě let zmítána občanskými válkami a vzpourami, mír a prosperitu. Za jeho vlády se dobrodruzi a obchodníci vydávali na četné výpravy na jih – buď po Nilu přes Núbii, a dokonce až do Etiopie, nebo podél Rudého moře až do Indického oceánu do tajemné země Punt, odkud přiváželi šperky, koření a další poklady.

Královský dvůr, ať už sídlil v Thébách, nebo v Memfidě, se hemžil kapitány lodí a vůdci výprav, z nichž každý měl co vyprávět – a každý toužil získat od faraona pověření velet nějakému královskému podniku na základě svých dřívějších úspěchů.

Jednoho dne takový poutník zastavil velkovezíra na nádvoří paláce v Thébách a řekl mu: „Můj pane, poslouchej mě chvíli. Přicházím s nákladnými dary pro faraona, ani jeho rádci, jako jsi ty, nebudou zapomenuti. Poslouchej, a já ti povím o takových dobrodružstvích, o jakých se dosud nevyprávělo: Faraon sám – život, zdraví, síla mu budiž! – tě odmění za to, že jsi k němu přivedl muže, který má co vyprávět o takových dobrodružstvích. Byl jsem na kouzelném ostrově v moři daleko na jihu – daleko za Núbií, dokonce až na jihu Etiopie. Prosím tě, abys faraonovi vyřídil, že jsem zde a že mu chci vyprávět svůj příběh.

Velkovezír byl na podobné prosby zvyklý, a tak se na poutníka pochybovačně podíval a řekl: „Zdá se mi, že mluvíš hloupě a máš jen marné řeči. Mnozí muži jako ty si myslí, že jim nějaká smyšlená historka vynese pověření od faraona – ale když vyprávějí svůj příběh, sami se z vlastních úst odsoudí. Jestli to, co chceš vyprávět, je jedna z nich, buď si jistý, že tě nechám vyhodit z paláce. Bude-li to však dostatečně zajímavé, mohu tě předvést před faraona. Proto mluv dál na vlastní nebezpečí, nebo mlč a už mě neobtěžuj.

„Mám k vyprávění takový příběh,“ odpověděl poutník, „že s klidnou myslí budu riskovat tvůj hněv. Až ji uslyšíš, budeš mě prosit, abych předstoupil před faraona a vyprávěl mu ji – dokonce i dobrému bohu faraonovi Amen-em-hetovi, který vládne světu. Tak poslouchej:

Kapitán a kormidelník přísahali, že znají znamení počasí a že vítr nebude silný, ale bude nás mírně unášet na naší cestě. Nicméně zanedlouho se náhle zvedla bouře a hnala nás k pevnině. Když jsme se přiblížili ke břehu, vlny dosahovaly výšky osmi loktů, lámaly se přes loď a rozbíjely ji o skály. Popadl jsem kus dřeva a vrhl se do moře právě ve chvíli, kdy loď najela na mělčinu: o chvíli později byla rozbita na kusy a všichni muži zahynuli.

‚Ale velká vlna zvedla prkno, kterého jsem se držel, vysoko nad ostré skály a vyvrhla mě daleko na břeh, na rovný písek, a já jsem se mohl odplazit do úkrytu mezi stromy mimo dosah krutého, rozzuřeného moře.

„Když se rozednilo, bouře pominula a vysvitlo teplé slunce. Vstal jsem, abych se podíval, kde jsem, a děkoval bohům za to, že jsem se zachránil, když všichni ostatní zahynuli. Byl jsem na ostrově, kde nebyl žádný jiný člověk, který by mi byl společníkem. Ale takový ostrov, jaký ještě nikdo neviděl! Široké listy houští, v němž jsem ležel, mi tvořily střechu nad hlavou, která mě chránila před žhavým poledním sluncem. Když jsem dostal hlad a rozhlédl se po jídle, našel jsem vše, co jsem měl na dosah: fíky a hrozny, všechny druhy dobrých bylin, bobule a obilí, melouny všeho druhu, ryby a ptáky k snědku.

„Nejprve jsem svůj hlad ukojil ovocem, které mě obklopovalo. Třetího dne jsem vykopal jámu a rozdělal v ní oheň, na němž jsem nejprve přinesl zápalnou oběť bohům a potom jsem si uvařil maso a ryby.

‚Když jsem tam po výborném jídle pohodlně seděl, uslyšel jsem náhle zvuk podobný hromu. Téměř bez sebe hrůzou jsem se vrhl na zem a myslel jsem si, že je to nějaká velká přílivová vlna, která přišla pohltit ostrov, protože stromy se lámaly jako pod náporem bouře a země se pode mnou otřásala.

Ale žádná vlna nepřicházela, a tak jsem nakonec opatrně zvedl hlavu a rozhlédl se kolem sebe. Nikdy nezapomenu na tu hrůzu. Pohyboval se ke mně třicet loktů dlouhý had s vousy dlouhými více než dva lokty. Tělo měl pokryté zlatými šupinami a šupiny kolem očí se mu leskly do modré barvy čisté jako lazurit.

„Had se svinul po celé délce před místem, kde jsem ležel tváří na zemi, zvedl hlavu vysoko nade mnou a řekl: „Co tě sem přivedlo, co tě sem přivedlo, maličký? Řekni, co tě přivedlo na můj ostrov? Jestli mi to hned neřekneš, ukážu ti, co je to být spálen ohněm, co je to být spálen úplně na nic a stát se věcí neviditelnou. Mluv rychle, čekám, že uslyším, co jsem ještě neslyšel, nějakou novou věc!“

‚Pak mě had vzal do svých obrovských čelistí, odnesl mě do své jeskyně a tam mě položil, aniž mi ublížil. Ano, ačkoli mě držel ve svých ostrých zubech, vůbec mě nepokousal; byl jsem ještě celý.

Pak se znovu zeptal: „Co tě to přivedlo, co tě sem přivedlo, maličký? Řekni, co tě přivedlo na tento ostrov uprostřed moře, o které se ze všech stran rozbíjejí vlny?“ „Ne,“ odpověděl jsem.

„Na to jsem se zmohl na slovo, přikrčil jsem se před ním a sklonilatvář k zemi, jako bych stál před samotným faraonem.

„Vyplul jsem na rozkaz Amen-em-heta, egyptského faraona, na velké lodi dlouhé sto padesát loktů, abych přivezl poklad z dolů na jihu. Ale strhla se na nás velká bouře a rozmetala loď o skály, takže všichni, kdo se na ní plavili, kromě mě zahynuli. Pokud jde o mne, popadl jsem kus dřeva, byl jsem na něm vyzdvižen přes skály a vyvržen na tento ostrov mohutnou vlnou a jsem tu už tři dny. Tak hle, mě, tvého prosebníka, sem přinesla mořská vlna.“

‚Tehdy mi had řekl: „Neboj se, neboj se, maličký, ať tvář tvá nevykazuje smutek. Protože jsi takto přišel na můj ostrov, když všichni tvoji druzi zahynuli, je to proto, že tě nějaký bůh zachoval a poslal. Neboť Amon-Re tě jistě takto usadil na tomto ostrově blažených, kde nic nechybí a který je naplněn vším dobrým. A nyní ti povím o budoucnosti: zde na tomto ostrově zůstaneš, dokud se jeden měsíc bude přidávat k druhému, dokud neuplynou čtyři měsíce. Pak připluje loď, egyptská loď, a bezpečně tě odveze domů, a nakonec zemřeš ve svém městě a budeš uložen do hrobu, který sis připravil.

„A nyní ti povím o tomto ostrově. Je totiž příjemné poslouchat zvláštní věci poté, co tě zbaví strachu – a ty budeš mít vskutku co vyprávět, až se vrátíš domů a poklekneš před faraonem, svým pánem a vládcem. Vězte tedy, že zde bydlím se svými bratry a dětmi kolem sebe; je nás celkem pětasedmdesát hadů, dětí a příbuzných. A jen jeden cizinec kdy přišel mezi nás: krásná dívka, která se podivně zjevila a na kterou padl nebeský oheň a která se proměnila v popel. Pokud jde o tebe, nemyslím si, že by nebe chovalo blesky pro toho, kdo prožil taková nebezpečí. Bylo mi zjeveno, že pokud zde budeš přebývat v trpělivosti, vrátíš se v plnosti času a budeš opět držet v náručí svou ženu a děti.“

Pak jsem se před ním poklonil, poděkoval mu za jeho slova útěchy a řekl: „Všechno, co jsem ti řekl, je pravda, a pokud se skutečně stane to, co jsi mi řekl, předstoupím před faraona, povím mu o tobě a promluvím k němu o tvé velikosti. A přinesu ti jako obětní dary posvátné oleje a vonné látky a takové kadidlo, jaké se obětuje bohům v jejich chrámech. Kromě toho mu povím o všech zázracích tohoto ostrova a faraon vyšle loď plnou egyptského bohatství jako dar tvé výsosti.“

„Král Had se mým slovům vysmál a řekl: „Věru, nejsi bohatý na vonné látky – vždyť zde na tomto ostrově jich mám víc než v celé zemi Punt. Jen posvátného oleje, který mi slibuješ, je tu málo – však ho nikdy nepřivezeš, neboť až odejdeš, tento ostrov zmizí a ty ho už nikdy nespatříš. Bohové jej však nepochybně časem zjeví nějakému jinému poutníkovi.“

„A tak jsem šťastně žil na tom kouzelném ostrově a ty čtyři měsíce se mi zdály až příliš krátké. Když se chýlily ke konci, spatřil jsem loď, jak pluje po hladkém moři směrem ke mně, a vylezl jsem na vysoký strom, abych lépe viděl, jací lidé se na ní plaví.

Když jsem zjistil, že jsou to lidé z Egypta, spěchal jsem do domu hadího krále a řekl mu to. Ten však už věděl víc než já sám a řekl mi: „Sbohem, statečný poutníku. Vrať se v bezpečí do svého domova a kéž tě provází mé požehnání.“

‚Pak jsem se před ním poklonil a poděkoval mu a on mi dal dary z drahocenných vonných látek – z kasie a sladkých dřev, z kala a cypřiše, z kadidla, ze slonoviny a z jiných vzácných věcí. A když jsem je položil na loď a námořníci chtěli přistát, zdálo se, že se jim ostrov vzdaluje a pluje po moři. Pak se náhle setmělo, a když vyšel měsíc, nebylo vidět žádný ostrov, jen otevřené vlny.

„Tak jsme se plavili na sever a ve druhém měsíci jsme připluli do Egypta a já jsem si pospíšil s přechodem pouště od moře do Théb. Proto mě, prosím, přiveď před faraona, neboť mu toužím vyprávět o svých dobrodružstvích a klást mu k nohám dary od krále hadů a prosit ho, aby mě jmenoval velitelem královské lodi, která by znovu vyplula do oceánu, jenž omývá břehy Puntu.

Když poutníkovo vyprávění skončilo, velkovezír se od srdce zasmál a zvolal: „Ať už tvým dobrodružstvím věřím, nebo ne, vyprávěl jsi příběh, který potěší srdce faraonovo – život, zdraví, sílu mu přej! Proto pojď ihned se mnou a buď si jistý bohatou odměnou: tobě, který příběh vyprávíš, a mně, který před něj vypravěče příběhu přivede.

A tak poutník přešel do přítomnosti dobrého faraona Ameni-em-heta a faraonovi se příběh o ztroskotaném námořníkovi zalíbil natolik, že jeho vrchní písař Ameni-amen-aa byl pověřen, aby jej zapsal na svitek papyru, kde jej můžeme číst dodnes.