Vzácná medovina

Příběh vypráví o tom, jak se z Kvasira, nejmoudřejší bytosti vzniklé ze smíru mezi Ásy a Vany, stala posvátná medovina básnictví. Sleduje její krvavý původ, zradu trpaslíků Fjalara a Galara, smrt obra Gillinga, pomstu jeho syna Suttunga i dlouhou lest, díky níž se Ódin nakonec dostal až do nitra hory Hnitbjörg. Jde o mýtus známý především ze Skáldskaparmálu v Prozaické Eddě, kde slouží také jako vysvětlení, proč je poezie v severské tradici nazývána Kvasirovou krví, nápojem trpaslíků nebo Ódinovým darem.

Po válce mezi Ásy a Vany nezůstaly v síních bohů jen vzpomínky na zbraně, hněv a staré křivdy. Když oba božské rody uzavřely mír, chtěly jej potvrdit znamením, které nebude možné snadno zapomenout. Ásové i Vanové přistoupili k jedné nádobě a každý do ní plivl. Nebylo to obyčejné gesto, nýbrž slib, že krev už nemá téct mezi nimi. Byl to znak toho, že dva rody, které proti sobě stály ve válce, mají od té chvíle sdílet jeden svět. Bohové však nechtěli, aby takové znamení zaniklo, a proto vzali obsah nádoby a vytvořili z něj člověka jménem Kvasir. Nebyl jako ostatní bytosti, protože vzešel ze smíru bohů, a proto v sobě nesl moudrost obou rodů. Znal odpovědi na otázky, před nimiž jiní mlčeli, a rozuměl zjevným věcem i skrytým záhadám. Kdo se ho zeptal, dostal radu, a kdo s ním mluvil, odcházel moudřejší než předtím.

Kvasir neuzavřel svou moudrost do jedné síně, nýbrž putoval světem. Chchodil mezi bohy i lidmi, mezi mocnými vládci i prostými lidmi. Nevyhledával trůny kvůli slávě a nechodil mezi lidi proto, aby se mu klaněli. Přinášel vědění tam, kde bylo třeba, odpovídal na otázky, vysvětloval nejasnosti a učil ty, kteří chtěli poslouchat. Jeho jméno se šířilo a lidé o něm mluvili jako o nejmoudřejší bytosti, jaká kdy kráčela světem, což se mu nakonec stalo osudným. Jednoho dne přišel Kvasir k trpaslíkům, kteří se jmenovali Fjalar a Galar. Byli chytří, ale jejich chytrost nebyla laskavá, neboť v jejich mysli se nerodila jen práce rukou, kovy, nádoby a tajné věci z hlubin země, nýbrž se tam rodila také lest. Když Kvasir vstoupil do jejich obydlí, nepřivítali ho jako hosta, kterého si váží pro jeho moudrost, ale přivítali ho jako kořist. Řekli mu, že s ním chtějí mluvit o samotě, a když jim Kvasir uvěřil, vešel s nimi stranou a tam jej zabili. Nevyvolali souboj, nedali mu možnost odejít a nešlo o spor moudrosti, byla to zrada vykonaná ve chvíli důvěry.

Když Kvasir padl, Fjalar a Galar zachytili jeho krev a nenechali ji vsáknout do země, protože věděli, že krev takové bytosti není obyčejná. Nalili ji do dvou kádí a do jednoho kotle, přičemž kádě se jmenovaly Són a Boðn a kotel se jmenoval Óðrerir. Potom smíchali Kvasirovu krev s medem, a tak vznikla medovina, jaká neměla v celém světě obdoby. Nebyla určena jen k opojení těla, nýbrž nesla v sobě Kvasirovu moudrost, takže kdo se jí napil, mohl se stát básníkem, učencem a mistrem slov. Mohl nalézat řeč tam, kde jiní tápali, a spojovat obrazy, vzpomínky i pravdu v řeč, která přesahovala obyčejné vyprávění. Z Kvasira, bytosti zrozené ze smíru, tak vznikl nápoj, který dával lidem i bohům dar slova. Když se Ásové ptali, kam Kvasir zmizel, Fjalar a Galar lhali a tvrdili, že se Kvasir udusil vlastní moudrostí, protože kolem něj nebyl nikdo dost chytrý, aby se ho uměl ptát. Byla to krutá lež, která zněla skoro jako posměch, neboť moudrost, kterou neuměli ctít, proměnili v nápoj a jeho smrt zakryli slovy.

Jenže zlo, které jednou otevře dveře, často nezůstane u jediného činu, a tak Fjalar a Galar později pozvali k sobě obra Gillinga a jeho ženu. Gilling byl obr, a ačkoliv mezi obry a bohy často leželo nepřátelství, zde nešlo o hrdinský boj ani o čestnou pomstu, protože trpaslíci jej pozvali jako hosta a potom jej vzali na moře. Když byli dost daleko od břehu, převrhli loď. Gilling neuměl plavat, a tak jej moře pohltilo. Fjalar a Galar se vrátili zpátky na břeh a jeho ženě oznámili, že její muž zemřel. Ta začala plakat, přičemž její nářek naplnil dům a trpaslíkům brzy začal vadit víc než samotná vina. Fjalar se jí zeptal, zda by jí ulevilo, kdyby se podívala na místo, kde Gilling zahynul, a když žena souhlasila, Galar nad ní při průchodu dveřmi shodil mlýnský kámen. Tak zemřela i ona, přičemž to byly dvě smrti bez slávy a beze cti, způsobené těmi, kteří se naučili brát život stejně snadno, jako jiní berou nástroj do ruky.

Jenže Gilling měl syna, který se jmenoval Suttung. Když se dozvěděl, co se stalo jeho otci a matce, nešel za trpaslíky prosit o vysvětlení, nýbrž si přišel pro odplatu. Uchopil Fjalara i Galara, odnesl je na mořský útes, který měl při přílivu zmizet pod vodou, a tam je ponechal. Voda měla stoupat, útes se měl zmenšovat a trpaslíci měli poznat strach těch, které sami bez milosti poslali na smrt. Když pochopili, že se blíží konec, prosili Suttunga o život a nabídli mu výkupné. Nebylo to zlato, nebyly to kovy ani šperky z podzemních síní, nýbrž mu nabídli medovinu, kterou uvařili z Kvasirovy krve. Suttung nabídku přijal, ne proto, že by zapomněl na smrt rodičů, ale proto, že takový nápoj měl cenu, jakou nemělo nic obyčejného. Medovina se stala náhradou za krev, cenou za životy trpaslíků a za smrt jeho otce. Suttung ji odnesl do svého světa, ukryl ji v hoře zvané Hnitbjörg a tam, hluboko v kameni, dal medovinu střežit své dceři Gunnlöd. Nebyla to obyčejná strážkyně u dveří, nýbrž seděla uvnitř hory, v tichu a tmě, u nádob, v nichž byla ukryta moudrost Kvasira. Óðrerir, Són a Boðn odpočívaly pod jejím dohledem a Suttung se rozhodl, že jejich obsah nebude patřit nikomu jinému než jemu. Tak se vzácný dar zrozený ze smíru dostal z rukou bohů do krve trpaslíků a odtud do moci obra.

Jenže Ódin se o medovině dozvěděl, a Ódin nebyl bůh, který by nechal moudrost ležet uzamčenou v hoře. Celý jeho život byl hledáním vědění, pro které obětoval své oko, visel kvůli němu na stromě, sestupoval k mrtvým, naslouchal věštbám a sbíral tajemství světa jako jiní sbírají zbraně. Věděl, že medovina z Kvasirovy krve není jen nápoj, nýbrž je to moc slova, poezie a paměť, která dokáže přežít tělo, pročež se vydal na cestu. Nepřišel k Suttungovi jako král bohů, nepřišel s armádou, nepřišel s hromem ani otevřenou výzvou. Vzal na sebe jiné jméno a jinou podobu, přičemž si říkal Bölverkr. Toto jméno znamenalo toho, kdo působí neštěstí, a už samotné označení prozrazovalo, že jeho cesta nebude čistá jako oběť u oltáře. Přišel na místo, kde devět služebníků kosilo trávu pro Baugiho, Suttungova bratra. Kosy jim svištěly v rukou, práce byla těžká, a proto se Ódin u nich zastavil s otázkou, zda chtějí nabrousit čepele. Služebníci souhlasili, Ódin vytáhl brousek a přejel jím po kosách. Když muži znovu začali kosit, okamžitě poznali rozdíl, protože čepele šly trávou lehce a čistě. Práce, která předtím dřela ruce i záda, najednou plynula mnohem snadněji a všichni chtěli brousek koupit. Ódin jim řekl, že jej prodá, a následně jej vyhodil do vzduchu. Devět služebníků se po něm vrhlo naráz, každý jej chtěl získat pro sebe a všichni se zběsile tlačili dopředu. V rukou stále drželi ostré kosy, takže se v nastalém zmatku navzájem zasáhli do krku a všichni padli mrtví. Tak získal Ódin první část své cesty, ne silou, ale lstí.

Večer přišel k Baugimu a požádal o nocleh. Baugi byl sklíčený, protože jeho devět služebníků zemřelo a on nevěděl, kdo za ně vykoná práci. Léto bylo před ním a pole nečeká na smutek, pročež mu Bölverkr nabídil dohodu. Vykoná práci devíti mužů a na oplátku chce jedinou odměnu, kterou byl jeden doušek Suttungovy medoviny. Baugi mu upřímně řekl, že medovina nepatří jemu, takže ji nemůže dát, protože ji drží Suttung a ten se jí nechce vzdát. Přesto slíbil, že pokud Bölverkr opravdu odvede práci devíti mužů, půjde s ním za bratrem a pokusí se pro něj odměnu získat. Ódin souhlasil a celé léto vytrvale pracoval. Dělal práci, kterou by jinak vykonávalo devět mužů, takže pole byla obdělána, tráva posečena a Baugi musel uznat, že cizinec splnil, co slíbil. Když přišla chladná zima, Bölverkr si řekl o svou mzdu. Baugi jej tedy odvedl k Suttungovi a požádal bratra, aby dal cizinci jediný doušek medoviny jako odměnu za vykonanou práci. Suttung však odmítl a nechtěl dát ani kapku.

Bölverkr tehdy pochopil, že k medovině nepovede přímá cesta. Slíbená odměna byla zamčena za tvrdšími dveřmi než obyčejný poklad, takže se musel dostat do hory. Přesvědčil Baugiho, aby mu pomohl lstí, vytáhl vrták jménem Rati a řekl Baugimu, aby jím provrtal skálu. Baugi začal vrtat do hory Hnitbjörg a pracoval dlouho, až nakonec prohlásil, že kámen je provrtaný skrz. Bölverkr však nedůvěřoval snadným slovům. Foukl do otvoru a kamenný prach mu vyletěl zpátky do tváře, pročež poznal, že Baugi lže. Otvor ještě nevedl dovnitř, protože ho Baugi chtěl oklamat, možná ze strachu před Suttungem, nebo z vlastní neochoty splnit dohodu až do konce. Bölverkr mu řekl, aby vrtal znovu, a Baugi pokračoval. Když podruhé oznámil, že skála je provrtaná, Ódin znovu foukl do otvoru. Tentokrát prach zmizel dovnitř, takže cesta byla otevřená. V tu chvíli se Ódin proměnil v hada. Jeho tělo se zúžilo, sklouzlo k otvoru a protáhlo se skálou, načež Baugi po něm bodl vrtákem, ale minul. Kdyby jej zasáhl, možná by se příběh skončil v úzké díře v hoře, jenže Ódin proklouzl dál a úspěšně se dostal do nitra Hnitbjörgu. Tam byla Gunnlöd, která seděla u medoviny, kterou jí svěřil otec. V tichu hory střežila nádoby, jejichž obsah vznikl z krve nejmoudřejší bytosti světa. Kdyby Ódin přišel jako útočník, možná by proti нему stála jinak, nepřišel však s mečem v ruce, nýbrž přišel jako ten, kdo umí mluvit, naslouchat a získat si důvěru.

Zůstal u Gunnlöd tři noci. Staré podání říká, že po těchto třech nocích mu dovolila napít se třikrát z medoviny, jenže Ódinova touha po vědění nebyla skromná. Prvním douškem vypil celý Óðrerir, druhým douškem vyprázdnil Boðn a třetím douškem vypil Són. To, co mělo být jen třemi doušky, se stalo vyprázdněním všech nádob, takže medovina byla pryč. Kvasirův dar, ukrytý v hoře a střežený pro Suttunga, nyní spočíval v Ódinovi. V tu chvíli už nešlo zůstat. Ódin se proměnil v orla, rozpřáhl křídla a vyletěl z hory pryč, protože nesl v sobě všechnu medovinu básníků a mudrců. Letěl k Asgardu tak rychle, jak mohl, avšak Suttung lest poznal, také na sebe vzal podobu orla a vzlétl za ním. Nad světem se tehdy rozehrála honba, v níž nešlo jen o život prchajícího boha, nýbrž šlo o moudrost, poezii a moc slova. Jeden orel nesl medovinu pryč z hory a druhý ji chtěl získat zpátky, přičemž mezi nimi byla vzdálenost, která se zmenšovala každým mávnutím křídel.

V Asgardu bohové spatřili Ódina. Viděli orla, který se blíží k jejich síním, a viděli také pronásledovatele za ním, pročež pochopili, že musí jednat rychle. Připravili nádoby na nádvoří, aby do nich Ódin mohl medovinu vyvrhnout, jakmile dorazí. Ódin doletěl těsně před Suttungem. Kdyby zaváhal, obr by jej dostihl, a kdyby ztratil sílu, medovina by se vrátila do Hnitbjörgu. Ódin však dosáhl Asgardu včas, přistál nad připravenými nádobami a vyplivl do nich medovinu, kterou nesl v hrdle, čímž se Kvasirův dar dostal k Ásům. Ne všechnna medovina však skončila v čistých nádobách. Protože Suttung byl příliš blízko a útěk byl těsný, část medoviny unikla jinudy a spadla dolů. Této části si bohové nevážili, takže mohla připadnout komukoli, přičemž právě z ní se podle starého výkladu rodí špatní básníci, prázdní veršotepci a ti, kdo mají slova, ale ne dar. Tu pravou medovinu však Ódin uchoval. Dal ji Ásům a těm lidem, kterým přál schopnost tvořit, takže od té doby poezie nebyla jen zručností jazyka. Byla darem, který prošel krví, zradou, smírem, vraždou, pomstou, lstí i útěkem.

Proto mohla být nazývána Kvasirovou krví, nápojem trpaslíků, Suttungovou medovinou nebo Ódinovým darem. Tento příběh není jednoduchý a neříká, že poezie vznikla v klidné síni mezi dobrými úmysly. Vznikla ze smíru bohů, ale prošla rukama vrahů, byla ukryta jako výkupné za smrt a získána lstí boha, který byl ochoten zajít daleko, aby ji přinesl do Asgardu. Přesto z ní vzešlo něco, co přežilo všechny, kteří o ni zápasili. Vzešlo z ní slovo, píseň a paměť, schopnost vyprávět příběh tak, aby nezmizel, i když těla padnou a síně se rozpadnou. Kvasir zemřel, ale jeho moudrost nezanikla, protože se proměnila v medovinu, kterou Ódin vybojoval ne mečem, ale chytrostí, proměnou a odvahou riskovat. Od té doby v severském světě platilo, že pravá poezie není jen ozdobná řeč, nýbrž je to nápoj z hlubin dávného příběhu, krev moudrosti, kterou si svět musel zasloužit.