Baldrova smrt

Příběh vypráví o smrti Baldra, nejkrásnějšího boha a milované bytosti celého severského světa. Baldr začíná mít zlé sny, které předpovídají jeho konec, a jeho matka Frigg se proto pokusí ochránit jej před celým světem. Všechny věci jí slíbí, že Baldrovi neublíží, až na jedinou nenápadnou rostlinu. Právě tuto slabinu odhalí Loki a promění radostnou hru bohů v jednu z největších tragédií Ásgardu. Příběh známý především z Prozaické Eddy a básnických narážek v Poetické Eddě patří k nejdůležitějším mýtům, protože smrt Baldra není jen osobní ztrátou, ale jasným znamením blížícího se konce bohů.

Baldr byl milován a mezi bohy nebylo jméno, které by znělo tak čistě jako jeho. Byl synem Ódina a Frigg, světlý a nesmírně laskavý. Když se o něm mluvilo, neříkalo se jen, že je silný nebo vznešený, nýbrž se říkalo, že je nejlepší a že z něj vychází jasné světlo. Jeho soudy byly spravedlivé, jeho řeč mírná a přítomnost přinášela čistou radost. V Asgardu měl síň zvanou Breidablik, což bylo místo zářivé, kde nemělo být nic nečistého. Takový byl i Baldr v očích bohů, neboť nebyl nejhlučnější, nebyl nejdivočejší a nebyl tím, kdo by se opíjel vlastní silou. Jeho moc byla tichá, vznešená a krásná, takže kdo jej viděl, mohl mít pocit, že ve světě ještě zůstává něco neporušeného, a právě proto byl jeho osud tak těžký.

Jedné noci začal Baldr snít, avšak nebyly to obyčejné sny, jaké po ránu zmizí s prvním světlem. Přicházely z hloubky, odkud se k bohům někdy dostávají skrytá varování, a Baldr v nich cítil temnotu, smrt a konec. Nešlo o nejasný neklid, sny byly tak zlé, že se o nich muselo mluvit, pročež se bohové neprodleně shromáždili. Tváře, které bývaly zvyklé na hostiny, najednou potemněly. Když má zlé sny obyčejný člověk, může je zahnat prací nebo slovem přítele, ale když má zlé sny milovaný Baldr, celý Asgard zpozorní, protože bohové věděli, že sny mohou být posly osudu. Ódin se rozhodl hledat odpověď, sedl na Sleipnira, svého osminohého koně, a vydal se dolů k říši mrtvých. Nešel tam jako ten, kdo se bojí tmy, protože Ódin již mnohokrát hledal vědění v nebezpečí, avšak tentokrát šlo o jeho syna.

V temné říši probudil věštkyni ze smrti, protože chtěl vědět, proč jsou pro Baldra připravena znamení konce. Věštkyně mu odhalila, že v podsvětí se už chystá místo pro Baldra, lavice jsou zdobeny, nápoj je připraven a říše mrtvých očekává vznešeného hosta. To nebyla odpověď, která by přinesla úlevu, nýbrž to bylo potvrzení nejhorší obavy, že Baldr má zemřět. Ódin se vrátil s věděním, které bylo těžší než nevědomost. V Asgardu mezitím Frigg nemohla čekat se založenýma rukama, protože byla Baldrovou matkou, a matka, která slyší, že její dítě má zemřít, se nechce smířit s osudem. Frigg znala mnoho věcí a věděla víc, než říkala, ale tentokrát její vědění nestačilo, pročež potřebovala slib celého světa.

Vydala se žádat a neprosila jednoho boha, nýbrž se obrátila na všechno, co by mohlo Baldrovi ublížit. Žádala o přísahu oheň a vodu, železo i kovy, kameny, zemi, stromy, nemoci, jedy, zvířata, ptáky i hady. Všechny věci ochotně slíbily, že Baldrovi neublíží, a svět jako by se na okamžik spojil v ochraně jednoho boha. Když se Frigg vrátila, mohla se zdát naděje silnější než strach, protože jestli žádná věc nechce Baldrovi ublížit, jak by mohl zemřít? Jestli se oheň, voda, kámen, kov, dřevo, nemoc i jed vzdaly své moci nad ním, kde by se našla zbraň, která jej zasáhne? Bohové si začali Baldrovu nezranitelnost zkoušet, což bylo zpočátku opatrné, ale potom se z toho stala radostná hra.

Na shromáždění bohů stáli Ásové kolem Baldra a házeli po něm zbraně, kameny a větve, jiní po něm stříleli nebo se jej pokoušeli udeřit, ale nic mu neublížilo. Kov se od něj odrážel, kámen jej nezranil a dřevo ho neprobodlo, takže každý útok se změnil v důkaz, že Friggina přísaha funguje. Smích se vrátil do Asgardu a bohové se bavili tím, že Baldra nelze ranit. Byla to zvláštní radost, jakou může přinést jen strach, který se zdá překonaný. Ještě nedávno se báli jeho smrti, teď stáli kolem něj a sledovali, jak se všechny zbraně mění v neškodné předměty, takže se Baldr stal středem hry, zatímco Loki se díval. Loki neměl rád chvíle, kdy je svět příliš čistý, protože něco v něm nedokázalo snést Baldrovu záři, radost bohů ani jistotu, že jeden z nich stojí mimo nebezpečí. Loki často přinášel pohromu tam, kde ostatní viděli klid, a v tomto příběhu se jeho lest obrátila k temnějšímu cíli, protože chtěl zjistit, zda je Baldr opravdu nedotknutelný.

Loki se proměnil, vzal na sebe podobu staré ženy a vydal se za Frigg. Ta seděla ve Fensaliru a byla klidnější, protože její syn stál uprostřed Asgardu a žádná zbraň mu nemohla ublížit. Loki v přestrojení se jí zeptal, co dělají bohové na shromáždění, a Frigg odpověděla, že všichni házejí po Baldrovi a že mu nic neškodí. Žena se ptala dál, jak je možné, že mu nic neublíží, a Frigg řekla, že vzala přísahu od všech věcí, od ohně, vody, kovů, kamenů, stromů, nemocí, zvířat i jedů, které slíbily, že Baldra ušetří. Loki se ptal ještě opatrněji, zda opravdu přísahalo všechno, a tehdy Frigg prozradila to, co prozradit neměla. Řekla, že západně od Valhally roste malá rostlina jménem jmelí, která se jí zdála příliš mladá, než aby po ní žádala přísahu. Neviděla v ní hrozbu, protože to byla drobná věc, nikoliv zbraň, a v celém světě působila nepatrně.

Loki slyšel dost, opustil Frigg a odešel najít jmelí, takže rostlina, kterou matka přehlédla, se stala klíčem k Baldrově smrti. Loki ji utrhl a upravil z ní střelu, která sice nebyla veliká a sama nenaháněla strach, ale její moc spočívala v tom, že jediná nedala slib, pročež mohla projít ochranou, kterou Frigg vyjednala. Na shromáždění bohů hra pokračovala, bohové stále házeli po Baldrovi a smáli se, když se mu nic nestalo. Uprostřed té radosti stál jeden, kdo se neúčastnil, a sice Hödr. Byl Baldrovým bratrem a byl slepý, takže nemohl mířit, nemohl vidět hru ostatních a nemohl se radovat stejným způsobem. Stál stranou, zatímco kolem něj zněl smích bohů, a jeho slepota z něj v té chvíli udělala nástroj, aniž o tom věděl. Loki k němu přišel a zeptal se ho, proč nehází po Baldrovi stejně jako ostatní, a Hödr odpověděl, že nevidí, kde Baldr stojí, a nemá ani zbraň. Loki mu podal jmelí a řekl, že ho navede. Hödr netušil, co drží v ruce, netušil, že ta malá střela je jedinou věcí, která může Baldra zasáhnout, a netušil, že Loki nestojí po jeho boku jako pomocník, nýbrž jako ten, kdo vede jeho ruku ke zločinu. Loki zamířil za něj, Hödr hodil, jmelí letělo a zasáhlo Baldra.

V tu chvíli skončil smích a Baldr padl mrtvý k zemi. Žádná chvíle v Asgardu se té tichosti nevyrovnala, neboť ještě před okamžikem se bohové smáli poraženému strachu, a najednou ležel nejkrásnější z nich bez života. Bohové zůstali stát, nejdřív přišel úžas, potom hrůza a nakonec žal, který neměl kam odejít. Nikdom nemohl mluvit, nikdo nemohl Baldra zvednout zpět do života a nikdo nemohl vrátit let jmelí do ruky slepého bratra. Místo činu bylo posvátné, protože bohové stáli na svém shromáždění, kde nemohli ihned prolít krev jako v obyčejné potyčce, takže hněv se v nich zvedal, ale neměl kudy vyrazit. Frigg se dozvěděla, že její syn je mrtvý, a všechna její péče se rozpadla kvůli jediné rostlině, protože právě ta, kterou považovala za slabou, se stala silnější než železo. V tom byla krutost příběhu, neboť Baldr nezemřel silou velké zbraně, nýbrž zemřel tím, co bylo přehlédnuto.

Ódin hleděl na mrtvého syna a jeho bolest byla jiná než Thorův hněv nebo Friggin nářek. Ódin byl bůh, který věděl mnoho o osudu, pročež musel chápat, že Baldrova smrt není jen rodinná tragédie, nýbrž je to znamení, trhlina v pořádku světa a první stín toho, co jednou přijde. Přesto se ještě objevila naděje, když se Frigg zeptala, kdo z bohů si chce získat její přízeň tím, že se vydá do říše mrtvých a požádá Hel, aby Baldra propustila zpět. Přihlásil se Hermód, který byl rychlý a odvážný. Ódin mu půjčil Sleipnira a Hermód vyrazil na cestu, přičemž jel devět nocí temnými údolími, kde svět živých mizí za zády a vzduch se mění v chlad říše mrtvých. Zatím bohové připravovali Baldrovu pohřební hranici a jeho tělo mělo být položeno na loď Hringhorni, což byla největší ze všech lodí, která se zdála pohnout jen s obtížemi. Bohové ji chtěli spustit na vodu, aby se stala pohřební lodí, ale nedokázali s ní pohnout, pročež museli povolat obryni Hyrrokkin. Přijela na vlku a jako otěže používala hady, takže už její příchod působil divoce. Když sestoupila k lodi, odstrčila ji takovou silou, že se země zatřásla a z klád pod lodí vyšlehl oheň. Thor se rozhněval a chtěl ji zabít, ale bohové jej zadrželi, protože teď nebyla chvíle pro další krev.

Baldr byl položen na loď a s ním jeho žena Nanna. Když spatřila mrtvého Baldra a pochopila hloubku své ztráty, puklo jí srdce žalem, zemřela a byla položena na pohřební hranici vedle něj. Tak se Baldrova smrt rozšířila o další bolest, neboť neodešel sám, nýbrž odešla s ním i ta, která jej milovala. Ódin přistoupil k mrtvému synovi a položil na hranici prsten Draupnir, vzácný dar trpaslíků, z něhož se každou devátou noc rodily další prsteny. Byl to dar hodný Baldra a zároveň znamení, že ani největší poklady Asgardu nedokážou vykoupit život, který odešel. Potom se Ódin sklonil k Baldrovi a něco mu pošeptal do ucha, avšak nikdo neví, co řekl, a tajemství těch slov zůstalo ukryté. Možná to bylo rozloučení otce se synem, možná vědění o budoucnosti nebo slovo, které mělo zaznít až po konci světa. V severských příbězích jsou některé věci ponechány mlčení, a právě proto mají větší sílu. Thor posvětil hranici Mjöllnirem, přičemž se mu pod nohama připletl trpaslík Litr, a Thor jej v hněvu kopl do ohně, kde shořel spolu s Baldrem. Byl to tvrdý čin, který ukazuje, jak blízko k zuřivosti měl i v okamžiku smutku, pročež všechno kolem hranice neslo tíhu ztráty. Loď byla zapálena, plameny se zvedly a Baldr, Nanna, Draupnir i jeho kůň odešli v ohni, zatímco bohové stáli na břehu a dívali se. Byli tam Ásové, Vanové, obři i další bytosti, neboť celý svět jako by přišel hledět na odchod toho, kdo byl milován.

Mezitím Hermód dorazil k řece Gjöll a přejel most, který střežila dívka Módgudr. Ta se ho ptala na jméno a podivila se, že nejel jako mrtvý, přičemž mu řekla, že Baldr už přes most projel a pokračoval dolů k Hel. Hermód tedy jel dál, až dorazil k branám říše mrtvých, Sleipnir přeskočil bránu a Hermód vstoupil do síně Hel. Tam spatřil Baldra, který seděl na čestném místě, a vedle něj byla Nanna. Nebyl ztracen v bezejmenné tmě jako obyčejný stín, ale stále byl Baldr, krásný i v říši mrtvých. Hermód u něj strávil noc a potom předstoupil před Hel, kterou žádal, aby Baldra propustila, když jí řekl, že celý Asgard truchlí a žádná bytost není milována tak jako Baldr. Hel vyslechla jeho prosbu a stanovila podmínku, že pokud všechny věci na světě budou pro Baldra plakat, živé i mrtvé, vrátí se zpět k bohům, avšak pokud jediná věc odmítne, zůstane u ní. Byla to těžká naděje, Hermód se vrátil do Asgardu a přinesl zprávu, přičemž s sebou nesl také dary z říše mrtvých, neboť Baldr poslal zpět Draupnir Ódinovi a Nanna poslala Frigg její dary, což bylo připomínkou, že mezi nimi už leží pevná hranice.

Bohové okamžitě vyslali posly do celého světa, aby požádali všechny věci, ať pláčou pro Baldra, a svět plakal. Lidé plakali, zvířata plakala, stromy, kameny, kovy, zemi i voda ronily slzy pro Baldra, takže to, co kdysi slíbilo, že mu neublíží, teď oplakávalo, že byl přesto zabit. Zdálo se, že Helina podmínka bude splněna a láska světa bude silnější než smrt. Potom poslové přišli k jedné jeskyni, kde seděla obryně jménem Thökk. Požádali ji, aby také plakala pro Baldra, avšak Thökk odmítla a řekla, že bude plakat suchými slzami, protože jí Baldr za života nic dobrého nedal a Hel si má ponechat, co má. Tím byla naděje zničena, jedna bytost neplakala, a proto se Baldr nemohl vrátit. Pozdější podání říká, že tou obryní byl ve skutečnosti Loki v přestrojení, takže Loki nejen přivedl Baldra ke smrti, ale zabránil i jeho návratu, čímž se jeho lest stala temnou a nevratnou.

Baldr zůstal v říši Hel a Asgard se musel naučit žít bez něj, ale smrt Baldra žádala krev. Slepý Hödr byl nástrojem vraždy, i když nevěděl, co dělá, avšak v logice starých příběhů nemohla krev zůstat bez odplaty. Ódin zplodil syna jménem Váli, který vyrostl neobyčejně rychle a už první den svého života pomstil Baldra, když zabil Hödra, takže se smrt rozšířila dál. Baldr padl rukou svého bratra, Hödr padl rukou mstitele, Nanna zemřela žalem a Lokiho vina se prohloubila tak, že se jednou obrátí proti němu při jeho spoutání. Baldrova smrt nebyla obyčejnou tragédií, nýbrž byla prasklinou v samotném srdci božského světa. Dokud Baldr žil, Asgard mohl věřit, že v něm přebývá světlo, které nelze zranit, avšak po jeho smrti už tato jistota zmizela. Bohové dál hodovali, bojovali a vládli, ale v jejich světě bylo nyní místo, které zůstalo prázdné, a ta prázdnota ukazovala k Ragnaröku, protože Baldr se měl vrátit až po velkém konci. Až když starý svět shoří, až když padnou mnozí bohové a temnota promění známý řád, tehdy se má Baldr vrátit z říše mrtvých do obnoveného světa, kde po zkáze zůstane nová naděje. Právě proto je jeho smrt tak silná, neboť není jen koncem jednoho boha, nýbrž je znamením, že ani krása a dobrota nejsou v tomto světě nedotknutelné. Ukazuje, že matčina péče může přehlédnout malou věc, že radostná hra se může změnit v pohřeb a osud přichází skrze drobnou rostlinu v ruce bratra. A přesto Baldrova smrt není úplně bez naděje, protože neodchází navždy, nýbrž jen odchází příliš brzy, aby v říši Hel počkal na čas, který přijde po konci bohů. Jeho příběh nese bolest Asgardu, který ztratil syna, i příslib světa, kde se může vrátit ten, jehož světlo bylo uhašeno. Tak se vypráví o smrti Baldra, o zlých snech, o Frigg, o jmelí, o Lokiho převleku, o slepém Hödrovi, o tichu, které padlo na Asgard, o hořící lodi, o Hermódově cestě, o světě, který plakal, i o jedné bytosti, která plakat odmítla, protože největší tragédie bohů nezačala rachotem války, ale malou slabinou v ochraně, kterou všichni považovali za dokonalou.