Stvoření světa

Příběh vypráví o úplném počátku severského světa, kdy ještě neexistovala země, moře, nebe ani lidé. Z prázdné propasti Ginnungagap se působením ledu a ohně zrodil první obr Ymir, po něm posvátná kráva Audhumla a nakonec rod bohů, z něhož vzešli Ódin, Vili a Vé. Právě tito tři bratři porazili prvotního obra a z jeho těla vytvořili svět, ve kterém dostali své místo bohové, obři, lidé i všechny živé bytosti.

Na počátku nebyla země. Nebylo moře, nebyly hory, nebyly lesy a nad nimi se nerozprostíralo nebe. Nebyl den ani noc. Nebylo světlo, podle kterého by se dalo měřit ráno, a nebyla tma, která by se dala nazvat večerem. Byla jen veliká prázdnota, které staří Seveřané říkali Ginnungagap. Tato propast byla bez tvaru i bez hranic, přičemž ležela mezi světy, které se teprve chystaly dotknout jeden druhého. Na jedné straně té propasti ležel Niflheim, což byl kraj chladu, mlhy a temnoty. V jeho hlubinách se zvedal led, jinovatka a mrazivý dech. Z pramenů tam vytékaly řeky, ale nebyly to řeky mírné, protože v sobě nesly sílu zimy a v propasti tuhla každá jejich kapka. Na druhé straně ležel Muspelheim, kraj žáru a ohně. Plameny tam šlehaly do prázdna a their světlo bylo tak prudké, že by je žádný člověk nesnesl. Oheň z Muspelheimu se rozléval do ticha stejně jako chlad z Niflheimu.

Dlouho mezi nimi ležela jen prázdnota, potom se však led a žár začaly dotýkat. Tam, kde mráz povolil pod dechem ohně, začala jinovatka tát. Z kapek, které padaly do Ginnungagapu, se pomalu zrodil první tvor, kterým nebyl bůh ani člověk, nýbrž obr jménem Ymir. Ymir byl prastarý a obrovský. V jeho těle bylo něco z ledu i něco z ohně, přičemž byl bytostí z počátku světa, zrozenou dřív, než existovala země, po které by mohl kráčet. Neměl dům, neměl království a neměl nikoho, kdo by mu byl podobný, přesto však nebyl dlouho sám.

Z tajícího ledu se zrodila také kráva Audhumla, která byla veliká, silná a tichá. Z jejích vemen tekly čtyři proudy mléka, kterým se Ymir živil, když ležel v prázdnotě a pil, zatímco kolem něj stále proudil chlad a žár. Audhumla sama hledala potravu v ledu, kde lízala slané kameny pokryté jinovatkou a den za dnem z nich uvolňovala bytost skrytou pod ledem. Prvního dne se z kamene objevily vlasy, druhého dne se ukázala hlava a třetího dne vystoupila z ledu celá postava. Tak se zrodil Búri, který byl krásný, silný i urozený, přičemž právě z něj vzešel rod bohů. Búri měl syna jménem Borr a Borr si vzal za ženu Bestlu, dceru obra. Z jejich společenství se narodili tři bratři Ódin, Vili a Vé.

Zatímco z rodu Búriho vyrůstala moc bohů, z Ymira se šířil rod obrů. Když spal, rodily se z his těla další bytosti, neboť z jeho potu a síly vznikali obři, staří a divocí, stejně nespoutaní jako prázdnota, která je obklopovala. Jejich krev patřila ledu, žáru a dávnému chaosu. Ódin, Vili a Vé viděli, že takový svět nemůže zůstat navždy. Všude kolem byla jen propast, mráz, oheň a obří rod zrozený z Ymira. Nebylo místo pro řád, nebylo místo pro nebe a nebylo místo pro lidi, kteří měli jednou přijít. A tak se bratři rozhodli vykonat čin, který změnil všechno, a postavili se proti Ymirovi.

Byl to boj na samém počátku času, kde nestál člověk proti člověku, ani král proti králi, nýbrž v něm stáli první bohové proti prvnímu obrovi. Ymir byl starší než oni a v jeho těle byla síla prvotní prázdnoty, ale bratři jej přemohli. Když Ymir padl, z jeho ran se vyvalila krev, které bylo tolik, že se rozlila do Ginnungagapu jako veliká povodeň. Proudila přes prázdnotu a smetla mnoho z obřího rodu, takže jen někteří z obrů přežili a od nich později pocházeli další nepřátelé bohů.

Ódin, Vili a Vé však nenechali Ymirovo tělo ležet ladem, vzali jej a začali z něj tvořit svět. Z jeho masa utvořili zemi, z jeho krve vznikla moře, jezera i řeky a z jeho kostí se zvedly hory. Z jeho zubů a roztříštěných kostí vznikly kameny a skály, zatímco z jeho vlasů vyrostly stromy, tráva a všechno rostlinstvo. Z jeho lebky vytvořili nebe a pozvedli je vysoko nad zem. Aby nespadlo zpátky, postavili pod něj čtyři bytosti, které držely jeho klenbu ze čtyř stran na severu, jihu, východě a západě, čímž dostal svět svůj prostor.

Z Ymirova mozku udělali oblaka, která se pak začala pohybovat po nebi a vrhala stín na novou zemi. Potom vzali jiskry z Muspelheimu a zasadili je na oblohu, kde se z nich staly hvězdy. Svět už nebyl jen nehybnou hmotou, nýbrž začal mít rytmus, den, noc, světlo a stín. Bohové také vymezili místo pro lidi, když z Ymirova obočí vytvořili ochranný val a uvnitř něj založili Midgard, což byl svět lidí.

Když bylo nebe nahoře a země dole, když moře obklopovalo pevninu a stromy se zvedaly z Ymirových vlasů, bratři se prošli podél břehu. Tam, kde se voda dotýkala nové země, našli dva kmeny, které ležely bez života, byly tiché a bez vlastní vůle. Nebyly ještě lidmi, nýbrž byly jen dřevem, které čekalo na dech. Ódin, Vili a Vé se nad nimi zastavili. Ódin jim dal dech a život, Vili jim dal rozum, pohyb i schopnost vnímat svět kolem sebe a Vé jim daroval podobu, řeč, sluch a zrak. Tak vznikli první lidé, kde muž dostal jméno Ask a žena dostala jméno Embla.

Už neleželi na břehu jako mrtvé dřevo, poprvé se nadechli a otevřeli oči. Před nimi se rozprostíral svět, který vznikl z těla obra. Nad nimi bylo nebe z jeho lebky, kolem nich šumělo moře z jeho krve, pod nohama cítili zemi z jeho masa a v dálce viděli hory z jeho kostí. Nevěděli ještě nic o dlouhých zimách, válkách, bozích ani osudu. Neznali radost ani bolest a neznali příběhy, které o nich jednou budou vyprávět jejich potomci, ale stáli na zemi a byli živí.

A tím byl svět připraven. Nebyl dokonalý ani klidný, protože za jeho hranicemi stále číhali obři, zima a síly starší než bohové, ale už nebyl prázdný. Měl nebe, zemi, moře, hory, stromy, hvězdy a lidi. Z propasti Ginnungagap se zrodil svět, z ledu a ohně vzešel Ymir, z jehož těla vzniklo všechno, co lidé viděli kolem sebe. A z darů tří bohů povstal člověk, aby v tom světě žil, bojoval, miloval, umíral a zanechával po sobě další příběhy.