Thorův souboj s Hrungnirem

Příběh vypráví o střetu Thóra s Hrungnirem, jedním z nejmocnějších obrů severských mýtů. Začíná Ódinovou jízdou do světa obrů, kde se rozhovor o nejlepším koni změní v nebezpečnou honbu až do Ásgardu. Hrungnir se tam opije, začne bohům vyhrožovat a nakonec je vyzván k souboji s Thórem. Tento mýtus je známý především ze Skáldskaparmálu v Prozaické Eddě a patří mezi nejvýraznější příběhy o Thorově boji proti obrům. Objevuje se v něm také věrný Thjálfi, hliněný tvor Mökkurkálfi, zlatohřívý kůň Gullfaxi a slavný kamenný úlomek, který Thórovi zůstal vězet v hlavě.

Ódin měl koně, jakého neměl nikdo jiný. Jmenoval se Sleipnir a měl osm nohou. Nebyl to obyčejný kůň ze stáje krále, nýbrž to byl tvor, který dokázal bezpečně nést svého jezdce mezi světy, přes cesty bohů, lidí i mrtvých. Žádný kůň mezi Ásy se mu nevyrovnal and Ódin na něj mohl být právem hrdý. Jednoho dne se Ódin vydal na Sleipnirovi do dalekého Jötunheimu. Nebyla to cesta bez nebezpečí, protože svět obrů neležel daleko jen pro nohy, nýbrž ležel daleko svou povahou. Byl tvrdý, divoký a cizí. Tam, kde v Asgardu stály síně bohů, v Jötunheimu čněly skály, pustiny a domy bytostí, které se na Ásy dívaly s hlubokou nenávistí. Ódin jel jako poutník, protože chtěl zkoumat cesty, poznat život obrů a věřil, že jej vede touha měřit svět vlastním pohledem. Ódin byl takový, nezůstával na trůnu, nýbrž moudrost vytrvale hledal v nebezpečí i v místech, kde jej nikdo nečeká.

Na své cestě potkal obra jménem Hrungnir. Hrungnir nebyl obr, kterého by bylo možné přehlédnout, protože byl obrovský, silný a pyšný. Jeho povaha byla tvrdá jako skála a hrdost ještě tvrdší, takže patřil k těm bytostem, které se nebojí vyzvat ani samotné bohy. Spatřil Ódina na Sleipnirovi a podivil se, protože takového koně nikdy neviděl. Zeptal se, kdo jede na dobrém zvířeti. Ódin mu odpověděl a začal se se svým koněm hlasitě chlubit, když řekl, že v celém Jötunheimu není oř, který by se Sleipnirovi vyrovnal. To Hrungnir nemohl nechat bez odpovědi, a proto řekl, že sám má koně výborného. Jmenoval se Gullfaxi, byl zlatohřívý a podle Hrungnirova mínění byl tak rychlý, že se mohl měřit i se Sleipnirem.

Z pouhého rozhovoru se stala soutěž hrdosti. Ódin pobídl Sleipnira a rozjel se pryč, načež Hrungnir nasedl na Gullfaxiho and vyrazil za ním. Nebyla to obyčejná projížďka, nýbrž byl to prudký závod přes hranice světů. Sleipnir letěl vpřed a Gullfaxi se hnal za ním. Hrungnir se v zápalu honby nechal strhnout tak silně, že si ani nevšiml, kam ho cesta vede, až jej Ódin dovedl do Asgardu. Když Hrungnir projel do božského sídla, ocitl se mezi těmi, kteří by jej za jiných okolností považovali za nepřítele. Ale přišel tam za Ódinem jako host and hostinské právo nebylo věcí, kterou by bylo možné lehce odhodit, pročež jej bohové pozvali do síně a nabídli mu pití. Hrungnir seděl mezi Ásy a pil z velkých rohů nápoj, který se hodil pro božskou hostinu, ale on pil stále víc.

Čím víc vypil, tím víc rostla jeho pýcha, a pýcha opilého obra v Asgardu je nebezpečná věc. Brzy začal mluvit, ne jako host, který si váží pohoštění, nýbrž mluvli jako dobyvatel. Chvástal se, že odnese Valhallu do Jötunheimu, zničí Asgard, pobije bohy a odvede si Freyju i Sif. Jeho slova se rozléhala síní jako kameny házené do posvátného místa. Bohové seděli and poslouchali, ale jejich trpělivost nebyla nekonečná. Půvabná Freyja mu nalévala nápoj, což samo muselo být urážlivé, neboť bohyně stála před opilým Hrungnirem a plnila mu roh, zatímco on vyhrožoval celému Asgardu. Hrungnir si připadal veliký and věřil, že sedí mezi bohy beztrestně, jenže v Asgardu tehdy chyběl Thór. Byl pryč na východě, kde bojoval s obry, a kdyby seděl v síní, Hrungnir by tak dlouho nemluvil, ale když se hněv bohů naplnil, zavolali právě jeho.

Thór přišel, vstoupil do síně s Mjöllnirem v ruce a jeho pohled padl na obra, který seděl mezi Ásy jako pán hostiny. Uviděl Hrungnira, uviděl Freyju, jak mu nalévá, a uviděl, že v Asgardu se děje něco, co nemělo nikdy nastat, pročež jeho hněv vzplanul. Zeptal se, kdo dovolil obrovi pít v síni bohů, kdo mu dal pokoj a přikázal Freyji, aby mu sloužila jako při hostině ctěného hosta. Hrungnir se nezalekl tak, jak by se zalekl mnohý jiný, nýbrž řekl, že přišel na Ódinovo pozvání a má jeho ochranu. Připomněl tím, že není ozbrojený k boji a že zabít hosta přímo v síni by nebylo čestné. V tom měl jistou oporu, neboť ani Thór nemohl úplně přehlédnout váhu hostiny, ale Hrungnir udělal chybu, protože neustoupil and nepřestal se chlubit. Místo toho promluvil o souboji, když řekl, že by bylo větší slávou, kdyby se utkali mimo Asgard na místě zvaném Grjótúnagarðr, což bylo kamenné pole vhodné pro obra, načež Thór výzvu přijal a bylo rozhodnuto.

Hrungnir se vrátil do Jötunheimu and obři se dozvěděli, že jeden z jejich nejmocnějších se má utkat s Thórem. Nemohli to brát lehce, protože když Thór vyjede do boje, jde o pověst celého rodu obrů. Pokud by Hrungnir padl, byla by to další rána jejich hrdosti, pokud by však zabil Thóra, svět by se změnil, pročež obři začali s přípravou. Hrungnir sám byl děsivý, měl srdce z tvrdého kamene, které mělo zvláštní tvar se třemi hroty, a právě podle něj se později mluvilo o Hrungnirově srdci jako o znamení z kamene. Jeho hlava byla také kamenná, jeho štít byl z kamene a jako zbraň měl veliký brousek, což byl kus tvrdého kamene, který mohl vrhnout proti nepříteli. Byl to obr, který vypadal, jako by jej sama země vytesala k boji, avšak obři chtěli mít jistotu, a proto vytvořili ještě jednoho bojovníka. Z hlíny udělali obrovskou postavu jménem Mökkurkálfi, která měla být veliká a hrozivá, ale když mu chtěli dát srdce, nenašli žádné vhodné a nakonec mu vložili srdce z klisny.

A to srdce se bálo, protože Mökkurkálfi byl obrovský, ale jeho odvaha nebyla veliká. Když měl stát vedle Hrungnira a čekat na Thóra, třásl se strachem, což byl zvláštní obraz, kdy hliněný kolos stvořený jako pomoc obrům pociťoval strach dřív, než se ozval první úder. Na druhé straně se chystal Thór, který nešel sám, nýbrž ho doprovázel Thjálfi, lidský služebník získaný na jedné z jeho cest. Thjálfi nebyl bůh, ale byl rychlý, a v mnoha příbězích stojí po Thorově boku právě tam, kde samotná síla nestačí, přičemž tentokrát měl sehrát důležitou roli. Thór vyjel ve svém voze, jeho kozli táhli vůz krajinou and kola duněla tak, že se země třásla. Nebe se plnilo ohněm a rachotem, a když Thór mířil k boji, svět to jasně cítil, neboť to byl příjezd bouře. Hrungnir stál na místě souboje, před sebou držel kamenný štít, v ruce svíral oselku and vedle něj se třásl Mökkurkálfi, když se Thjálfi rozběhl napřed. Nepřišel k Hrungnirowi s mečem, nýbrž přišel se slovy, když mu řekl, že nestojí správně, protože Thór prý nepřijde zepředu, nýbrž se chystá zaútočit ze země, a proto je pošetilé držet štít před sebou.

Byla to lest, jíž Hrungnir uvěřil, protože i silný obr může podlehnout strachu, když čeká protivníka, jako je Thór. Hrungnir položil svůj štít pod nohy, aby se chránil před útokem zespodu, čímž se zbavil ochrany proti skutečnému úderu. Pak přišel Thór, jeho vůz se řítil vpřed, země se chvěla, z nebe šlehal oheň, hory se třásly a skály praskaly. Hrungnir spatřil svého protivníka and věděl, že teď už není návratu. Thór pozvedl Mjöllnir, Hrungnir pozvedl svou oselku and oba vrhli zbraně proti sobě, takže se ve vzduchu setkal božský kov s obřím kamenem. Mjöllnir udeřil do oselky and rozrazil ji na kusy, jejichž úlomky se rozletěly všemi směry. Některé spadly na zem, a podle vyprávění z nich pocházejí kameny používané jako brousky, avšak jeden střep zasáhl Thóra do hlavy a zůstal mu tam vězet. Ani to Thóra nezastavilo, Mjöllnir pokračoval dál, dopdl na Hrungnirovu hlavu and rozdril ji, takže Hrungnir padl. Obr, který se v Asgardu chlubil, ležel mrtvý na kamenném poli, protože jeho síla nestačila proti Mjöllniru. Lest Thjálfiho ho připravila o správnou obranu and Thorův úder dokončil zbytek, načež se vedle něj zhroutil i Mökkurkálfi, kterému se Thjálfi postavil and snadno ho porazil, takže hliněný obr padl bez velké slávy.

Souboj byl vyhrán, ale Thór měl problém, protože když Hrungnir padal, jeho obrovská noha dopadla Thórovi přes krk. Byla tak těžká, že bůh hromu zůstal uvězněný pod mrtvým tělem svého nepřítele. Mjöllnir zabil obra, ale mrtvý obr stále tížil vítěze. Thjálfi se pokusil nohu zvednout, ale nedokázal to, a potom přišli Ásové, avšak ani oni si s ní neporadili. Jeden po druhém se snažili pohnout Hrungnirovou nohou, ale váha obra byla příliš veliká, takže Thór ležel pod jeho končetinou and nemohl se osvobodit. Pak přišel Magni, syn Thóra and obryně Járnsaxy, který byl tehdy velmi mladý, ale jeho síla už přesahovala sílu ostatních. Přistoupil k mrtvému Hrungnirovi, zvedl jeho nohu z Thorova krku and udělal to, co nedokázali jiní bohové, takže byl Thór úspěšně osvobozen. A protože byl na syna hrdý, dal mu za odměnu Hrungnirova koně Gullfaxiho, takže zlatohřívý kůň připadl Magnimu. Ódinovi se to sice nelíbilo, protože si myslel, že tak dobrý kůň měl připadnout jemu, ale Thór se rozhodl jinak, protože ho Magni osvobodil.

Thór však stále nesl zranění, neboť mu úlomek Hrungnirovy oselky vězel v hlavě. Nebyla to obyčejná tříska, nýbrž to byl kus tvrdého kamene z obří zbraně, střep z okamžiku, kdy se Mjöllnir střetl s Hrungnirovou silou, pročež Thór potřeboval pomoc. Přišla věštkyně jménem Gróa, která byla ženou Aurvandila, uměla zpívat léčivé písně and začala nad Thórem odříkávat kouzla, aby kámen z jeho hlavy uvolnila. Její zpěv působil, úlomek se začal hýbat and zdálo se, že jej bude možné odstranit. Thór měl radost, a protože byl vděčný, chtěl Gróu potěšit dobrou zprávou, když jí řekl, že při jedné ze svých cest nesl jejího muže v koši přes ledové řeky. Jeden jeho prst tehdy vyčníval ven and omrzl, načež jej Thór odlomil and vyhodil na nebe, kde se z něj stala jasná hvězda zvaná Aurvandilův prst. Dodal, že Aurvandil se brzy vrátí domů, pročež se Gróa zaradovala tak silně, že zapomněla na léčivou píseň. Kouzlo přestalo působit dřív, než bylo dokončeno, takže úlomek z Hrungnirovy oselky zůstal v Thorově hlavě, and od té doby se vyprávělo, že Thór stále nese v lebce kus kamene. Proto se také říkalo, že není dobré házet brouskem přes podlahu, protože když se brousek pohnul, mohl se pohnout i kámen v Thorově hlavě and způsobit mu bolest.

Tak skončil příběh o Hrungnirovi, který začal jako chlouba o koních, kdy se Ódin pyšnil Sleipnirem a Hrungnir Gullfaxiho. Z pýchy se stala honba, z honby hostina v Asgardu, z hostiny opilá hrozba and z hrozby vyrostl souboj na kamenném poli. Hrungnir přišel do Asgardu jako host, ale mluvil jako nepřítel, protože chtěl ponížit bohy, odnést jejich síň a vzít si jejich bohyně. Jeho slova byla veliká, ale jeho konec ukázal, že ani kamenné srdce neochrání obra před Thórem, když přišel čas skutečného střetu. Thór v tomto příběhu není jen ochráncem, který udeří, nýbrž je vítězem, který také krvácí. Zabije Hrungnira, ale odnese si kámen v hlavě, porazí obra, ale na chvíli zůstane uvězněn pod jeho mrtvou nohou, pročež potřebuje pomoc Thjálfiho lsti, Magniho síly i Gróina léčení. Právě tím je příběh silnější, neboť neukazuje boha hromu jako bytost bez hranic, nýbrž jej ukazuje jako mocného ochránce, který i po vítězství nese následky boje. Hrungnirův pád byl připomínkou, že pýcha může dojet až do Asgardu, posadit se mezi bohy and pít jejich pivo, ale nakonec musí stanout na místě, kde už nestačí slova. Tam na kamenném poli proti Thorovi se ukázalo, co zůstane z obří hrozby, když se setká s bouří, protože kámen se roztříštil, hliněný obr padl, Gullfaxi změnil pána and v Thorově hlavě zůstal střep jako malá památka na den, kdy bůh hromu zabil obra s kamenným srdcem.