Krádež Thórova kladiva

Příběh vypráví o slavném mýtu severské tradice, který je zároveň velmi tajuplný. Thór, největší ochránce bohů i lidí, jednoho dne zjistí, že mu zmizelo kladivo Mjöllnir. Bez něj je Ásgard vystaven nebezpečí, protože právě Mjöllnir drží obry v bezpečné vzdálenosti a chrání svět před vnějšími útoky. Pátrání zavede Lokiho až ke králi Thrymovi, který za vrácení zbraně požaduje ruku bohyně Freyji. Když Freyja odmítne, bohové vymyslí lest, která je zcela nečekaná. Tento plán je riskantní a pro Thóra krajně ponižující. Příběh je známý hlavně z eddické básně Þrymskviða a ukazuje Thóra nejen jako silného bojovníka, ale také jako boha, který musí pro záchranu kosmu spolknout vlastní hrdost.

Thór spal. Nebyl to klidný spánek slabého muže, ale těžký odpočinek boha, který často vyrážel do světa se zbraní v ruce. Když se Thór vracel z cest, býval unavený jinak než ostatní, neboť v jeho těle doznívaly boje s obry, dlouhé jízdy v kozlím voze, bouře, hromy a všechno, co patřilo k jeho údělu ochránce bohů i lidí. Vedle něj obvykle leželo kladivo Mjöllnir, což nebylo jen náčiní války nebo těžká zbraň drtící lebky obrů. Mjöllnir byl znamením Thórovy moci, byl ochranou Asgardu i Midgardu, a když se blížili obři, Thór jej pozvedl. Když bylo třeba posvětit svatbu, hostinu nebo důležitý obřad, Mjöllnir měl své pevné místo, protože byl zbraní i posvátným znamením, pročež musel být vždy nablízku.

Když se Thór probudil, natáhl po něm ruku a nahmatal prázdné místo. Zpočátku možná nevěřil vlastním smyslům, protože taková věc se zkrátka nemohla stát. Mjöllnir nemohl jen tak zmizet, neboť to nebyl pohár, který někdo přesunul, ani plášť zapomenutý v síni. Bylo to kladivo, před nímž couvali obři a které se po hodu vždy spolehlivě vracelo do Thórovy ruky. Thór se prudce zvedl, prohledal okolí and díval se tam, kde kladivo mělo být. Potom znovu a ještě jednou, jako by se zbraň mohla vrátit jen tím, že se na prázdné místo podívá dost zuřivě, ale Mjöllnir tam nebyl. Thórův hněv se zvedl jako bouře nad horami. Jeho vousy se chvěly, oči planuly a rukám, které byly zvyklé drtit nepřátele, nyní chyběla zbraň. A právě v tom byla ta hrůza. Thór bez Mjöllniru nebyl bezmocný, ale svět byl bez něj mnohem zranitelnější. Asgard mohl mít vysoké síně a mocné bohy, ale proti obrům bylo Thórovo kladivo jednou z největších jistot. Thór pochopil, že nejde o obyčejnou ztrátu, nýbrž někdo kladivo ukradl. A jestli se Mjöllnir dostal do rukou obrů, nebyl ohrožen jen on, nýbrž byl ohrožen celý řád světa.

Thór šel za Lokim, ne proto, že by mu bezmezně důvěřoval. Loki byl lstivý, proměnlivý a často stál u počátku potíží, které pak museli bohové řešit, ale měl rychlou mysl, znal cesty mezi světy a dokázal se dostat tam, kam by Thór přišel příliš hlučně. Když bylo třeba zjistit pravdu, Loki byl nebezpečný spojenec, ale spojenec užitečný. Thór mu řekl, co se stalo, a jeho slova byla přímá. Kladivo je pryč a nikdo o tom nesmí mluvit lehkovážně, protože jestli se to dozvědí obři, začnou se smát v síních Jötunheimu a možná brzy přijdou až k branám Asgardu. Loki pochopil vážnost chvíle, a než mohl začít hledat, potřeboval prostředek, který ho rychle přenese přes světy. Proto šel za Freyjou a požádal ji o její sokolí plášť. Tento plášť umožňoval letět v podobě ptáka, rychle a daleko, přes vysoké hory, hluboké lesy i hranice světů. Freyja věděla, že nejde o maličkost, a když slyšela, že Thórovo kladivo zmizelo, neodmítla. Půjčila Lokimu svůj plášť, protože v tu chvíli šlo o víc než o osobní vlastnictví, nýbrž šlo o bezpečí bohů.

Loki si plášť oblékl a vzlétl. Opustil Asgard a zamířil do světa obrů, přičemž letěl přes prostor, kde se bezpečí bohů postupně ztrácelo, a pod ním se měnila krajina. Místo síní a upravených cest přicházely skály, pusté kraje a chladná území, kde se člověk necítí vítán. Tam někde musel být ten, kdo se odvážil vztáhnout ruku na Mjöllnir. Loki brzy dorazil do Jötunheimu, kde spatřil obra jménem Thrym. Thrym nebyl obyčejný obr bez jména, nýbrž byl váženým pánem mezi svými. Seděl na vyvýšeném místě, kroutil zlaté obojky pro své psy a česal hřívy svým koním. Nepůsobil jako někdo, kdo se schovává po zločinu, naopak vypadal klidně a téměř spokojeně jako ten, kdo má v rukou něco tak cenného, že se nemusí bát. Loki k němu přiletěl a Thrym se ho zeptal, jak se daří Ásům a jak se daří elfům. Taková otázka mohla znít zdvořile, ale pod ní se skrýval posměch. Jestli měl Thrym opravdu Mjöllnir, věděl dobře, že v Asgardu nemůže být klid. Loki nechodil dlouho kolem věci a zeptal se na Thórovo kladivo. Thrym se bez váhání přiznal a řekl, že Mjöllnir ukryl hluboko pod zemí, tak hluboko, že jej nikdo jen tak nenajde. V některých podáních mluví o osmi mílích pod zemí. Kladivo neleželo v otevřené síni, kde by je Thór mohl prostě vzít zpět, nýbrž bylo pohřbené, skryté a zcela nedostupné. Potom Thrym vyslovil cenu, že vrátí Mjöllnir jen tehdy, když mu bohové přivedou Freyju za manželku.

Loki si tu odpověď odnesl zpátky. Když přiletěl do Asgardu, Thór už na něj netrpělivě čekal. Byl zuřivý, chtěl vědět, zda Loki našel kladivo, chtěl slyšet, kde je, a chtěl okamžitě vyrazit. Loki mu řekl celou pravdu, že kladivo má Thrym, ukryl je hluboko pod zemí a chce Freyju. Thór se musel ovládnout, protože nejraději by okamžitě vtrhl do Jötunheimu a rozbil všechno, co mu stálo v cestě. Jenže bez Mjöllniru by taková výprava nebyla jistá, a dokud bylo kladivo ukryté, samotná síla nemusela stačit. Bohové šli za Freyjou a řekli jí, že se má obléct jako nevěsta a jet s nimi do Jötunheimu. Pokud se provdá za Thryma, Mjöllnir se vrátí do Asgardu. Freyja však vzplanula obrovským hněvem. Nebyl to hněv rozmarné bohyně, která odmítá nepohodlnou cestu, nýbrž to byla oprávněná zuřivost někoho, koho chtějí vydat jako cenu za chybu, kterou sama nezpůsobila. Freyja nebyla věc, kterou lze směnit za zbraň, nebyla majetek Asgardu a nebyla rukojmí, které bohové mohou poslat obrům, aby zachránili sami sebe. Její hněv otřásl celou síní. Náhrdelník Brísingamen se jí na hrudi zachvěl tak prudce, že se podle starého podání roztrhl nebo málem pukl. Bohové pochopili, že touto cestou to nepůjde, a Freyja nepůjde do Jötunheimu jako Thrymova nevěsta, ani kvůli Mjöllniru.

Znovu se tedy sešli k poradě, kde v síni seděli bohové i bohyně a hledali řešení. Každý věděl, že čas pracuje proti nim. Obr má kladivo, a pokud se zpráva rozšíří, Asgard se stane zranitelným. Pokud Thrym ztratí trpělivost, může se stát cokoli, přesto však nebylo možné Freyju obětovat. Tehdy promluvil Heimdall, který byl strážcem bohů. Viděl daleko, slyšel i to, co jiným unikalo, a jeho úkolem bylo střežit hranici Asgardu. Nebyl to bůh, který by mluvil zbytečně, a když navrhl řešení, bohové pozorně naslouchali. Řekl, že do Jötunheimu musí odjet Thór, ne jako válečník, ale jako nevěsta. V síni se rozhostilo těžké ticho. Thór v ženských šatech, Thór se závojem na tváři, Thór s náhrdelníkem na hrudi, s klíči u pasu a s oděvem, jaký se patřil k nevěstě. Byla to představa, která se Thórovi protivila víc než mnohá nebezpečí. Nebál se obrů ani smrti v boji, ale tohle hluboce zasahovalo jeho hrdost. Thór odmítl a řekl, že by ho bohové nazvali zbabělcem, kdyby si oblékl svatební šat. Pro někoho, kdo byl symbolem síly, přímého boje a mužné ochrany, to byla těžká potupa. Jenže Loki mu okamžitě připomněl, co je v sázce. Ať prý mlčí o své hanbě, protože pokud se Mjöllnir nevrátí, obři brzy přijdou do Asgardu a pak už nepůjde o posměch, nýbrž o pád božského sídla a o nebezpečí pro všechny světy.

Thór musel ustoupit a bohové jej oblékli jako nevěstu. Nasadili mu svatební roucho, na hruď mu dali Brísingamen, Freyjin slavný náhrdelník, a k pasu mu zavěsili klíče, jak se slušelo na ženu vstupující do domu. Přes hlavu mu položili závoj, aby skryl jeho tvář, vousy a pohled, který by prozradil pravdu rychleji než jakékoli slovo. Byl to podivný pohled, protože největší bijec obrů stál v oděvu nevěsty a pod látkou skrýval hněv, který se jen těžko držel na uzdě. Kdyby mohl, rozdrtil by Thryma holýma rukama, ale musel čekat, hrát roli, která mu byla cizí, a spolehnout se na lest. Loki se přidal k němu a převlékl se za služebnou, která má nevěstu doprovázet. V této roli mohl mluvit za Thóra a vysvětlovat všechno, co by jinak prozradilo podvod. Thór měl sílu, Loki měl jazyk, a tentokrát potřebovali jeden druhého.

Potom vyrazili. Thórův vůz táhly jeho kozy a kola duněla tak silně, že se země třásla. Vysoké hory se otřásaly a z nebe šlehaly jiskry. Nebyla to tichá cesta k ženichovi, pod svatebním závojem jel bůh hromu a celý svět jako by cítil, že se blíží bouře. V Jötunheimu zatím Thrym připravoval velkou svatbu, protože byl pevně přesvědčen, že získá Freyju. Doufal v krásnou bohyni i ve velké vítězství nad Ásy. Kladivo držel ukryté, a tím donutil bohy přijít k němu. V jeho síni se chystala hostina, obři se těšili na zábavu a Thrym se chlubil, že přichází nevěsta, po které toužil. Když vůz dorazil, Thrym uvítal svou domnělou nevěstu. Závoj dokonale zakrýval Thórovy tvář, Loki stál po jeho boku jako služebná a podvod zatím bezpečně držel. Obři viděli svatební oděv, náhrdelník i doprovod, což jim k radosti stačilo.

Začala hostina, a tehdy přišel první problém, protože Thór měl hlad. Nebyl to hlad jemné nevěsty, která se dotkne pokrmu jen z obřadní zdvořilosti, nýbrž měl obrovský hlad boha, který dokázal jíst tak, jak bojoval. Před ním ležely pokrmy a on se neudržel. Snědl celého vola, osm lososů, všechny lahůdky určené ženám a k tomu vypil tři sudy medoviny. Obři překvapeně zírali a Thrym byl zaskočen, protože takovou nevěstu ještě nikdy neviděl. Zeptal se, kdo kdy spatřil ženu, která jí tak mohutně a pije tolik medoviny. Podezření se začalo zvedat jako kouř z ohniště, ale tehdy pohotově zasáhl Loki. Mluvil rychle a hladce, když řekl, že Freyja osm nocí nejedla, jak silně toužila přijet do Jötunheimu. Její hlad prý není divný, nýbrž je to důkaz velké lásky. Thrym tomu uvěřil, nebo uvěřit chtěl, protože touha často oslepuje i toho, kdo si myslí, že má převahu. Thrym měl před sebou bytost zahalenou jako nevěsta, slyšel vysvětlení její služebné a chtěl, aby všechno byla pravda. Později se naklonil, aby nevěstu políbil, odhrnul závoj a náhle spatřil Thórovy oči. Nebyly to oči zamilované bohyně, nýbrž to byly oči divoké bouře. Planuly tak prudce, že Thrym ucouvl a vyděšeně se zeptal, proč má Freyja tak strašný pohled a proč její oči žhnou, jako by v nich hořel oheň. Loki znovu zachránil lest, když rychle řekl, že Freyja osm nocí nespala, jak silně toužila přijet do Jötunheimu. Proto má oči tak divoké, což není hněv, nýbrž nevyspání z touhy.

Thrym znovu přijal vysvětlení, neboť byl příliš blízko svému vítězství, než aby chtěl слыšet pravdu. V jeho síni seděla domnělá Freyja, svatba se blížila k vrcholu a kladivo mělo být konečně přineseno, aby byl sňatek posvěcen. To byla chvíle, na kterou Thór trpělivě čekal. Thrym rozkázal, aby přinesli Mjöllnir, který měl být položen nevěstě do klína jako posvátné znamení sňatku. V tom byla skryta největší ironie celého mýtu, protože zbraň, kterou obr ukradl, měla sama potvrdit jeho sňatek. Chtěl použít Thórovu moc k vlastnímu triumfu, ale tím udělal jedinou chybu, kterou už nešlo napravit. Mjöllnir přinesli do síně a položili jej Thórovi do klína. V té chvíli se všechno změnilo. Pod svatebním šatem už neseděla bezbranná nevěsta, nýbrž tam seděl Thór, syn Ódinův, ochránce bohů i lidí, znovu spojený se svou zbraní. Jakmile ucítil Mjöllnir ve svých rukou, jeho srdce se zasmálo. Hanba, přetvářka, cesta v převleku i Lokiho výmluvy se zlomily v jediném okamžiku. Thór pevně sevřel kladivo a udeřil. První padl Thrym, král obrů, který chtěl získat Freyju, slunce bohů i vítězství nad Asgardem, avšak byl sražen vlastním triumfem. Mjöllnir, který měl posvětit jeho svatbu, se stal jeho náhlou smrtí. Potom Thór bil dál, zabil Thrymovo příbuzenstvo i obry shromážděné v síni, takže se svatební hostina proměnila v krvavé bojiště. Tam, kde obři čekali nevěstu, přišla bouře, a tam, kde se smáli vlastní chytrosti, zněl drtivý úder kladiva.

Loki už nemusel vysvětlovat nic, závoj byl zbytečný a svatební šat byl jen potrhanou skořápkou lsti, která splnila svůj účel. Thór měl Mjöllnir zpět a Jötunheim poznal, že ukrást kladivo bohu hromu může být chytré jen do chvíle, než se mu zbraň vrátí do rukou. Tak skončila krádež Thórova kladiva. Asgard byl zachráněn, Freyja nebyla vydána obrům, slunce i měsíc zůstaly na nebi a Mjöllnir se vrátil tam, kam patřil. Příběh však nezůstal jen vyprávěním o ztracené zbrani, nýbrž ukazuje bohy z nečekané strany. Thór, největší silák mezi Ásy, musel vyhrát převlekem a trpělivostí. Loki, který často působil zmatek, zde svými slovy zachránil celou lest. Freyja jasně ukázala, že ani bohové nemohou s jejím osudem nakládat jako s věcí k výměně. A Thrym ukázal slepotu toho, kdo si myslí, že ukradená moc mu bude opravdu patřit. Mjöllnir mohl být pohřben hluboko pod zemí a ukryt daleko od Asgardu, ale jakmile se vrátil do Thórovy ruky, znovu se ukázalo, komu náleží. Od té doby se mohlo v síních bohů znovu ozývat hřmění kladiva s jistotou jako připomínka, že i když síla někdy musí projít potupou, její návrat může být o to ničivější.