Unesení Idunn

Příběh vypráví o tom, jak se Loki kvůli vlastnímu strachu a lsti dostal do moci obra Thjaziho a slíbil mu bohyni Idunn i její jablka mládí. Právě Idunn střežila plody, díky nimž si bohové uchovávali mládí a sílu. Když byla odvedena z Ásgardu do světa obrů, Ásové začali rychle stárnout a jejich krása i moc slábly. Příběh známý především z Prozaické Eddy ukazuje Lokiho jako původce neštěstí i toho, kdo jej nakonec musí napravit. Zároveň vysvětluje, proč byla Idunn pro bohy tak důležitá a proč se po smrti obra Thjaziho objevuje v Ásgardu jeho dcera Skadi.

Bohové mohli působit věčně. Seděli ve svých síních, pili na hostinách, jezdili mezi světy, bojovali s obry a rozhodovali o věcech, které přesahovaly lidský život. Lidé v Midgardu se rodili, sílili, stárli a umírali, avšak bohové stáli nad nimi jako bytosti, kterých se čas dotýká jinak. Jenže ani jejich mládí nebylo samozřejmé. V Asgardu žila bohyně jménem Idunn. Nebyla nejhlasitější mezi bohy, nechodila do bitev jako Thór a nevládla trůnem jako Ódin. Její moc byla tišší, ale pro Asgard nesmírně důležitá. Střežila jablka, díky nimž si bohové uchovávali mladost, a kdykoli začali cítit tíhu času, přišli k Idunn, která jim dala ze svých plodů. Po jejich ochutnání se do nich vracela svěžest, krása i síla. Dokud byla Idunn v Asgardu, bohové mohli úspěšně odolávat stáří, a dokud byla její jablka v bezpečí, čas neměl nad Ásy takovou moc jako nad lidmi, pročež po ní zatoužil nepřítel zvenčí.

Jednoho dne se Ódin, Hœnir a Loki vydali na dalekou cestu. Putovali od Asgardu přes krajinu, kde člověk snadno pozná, že svět bohů není oddělen od nebezpečí. Cesty mezi světy nebyly bezpečné, protože mohly vést lesy, horami, pustinami i místy, kde se neznámé bytosti dívaly z dálky a čekaly na příležitost. Po dlouhé cestě dostali hlad, našli stádo volů a jednoho z nich zabili. Rozdělali oheň a položili maso na rožeň, aby se upeklo. Dým stoupal vzhůru, plameny praskaly a bohové čekali, až bude jídlo hotové, jenže maso se vůbec nepeklo. Čas plynul, oheň hořel, ale maso zůstávalo tvrdé i syrové, jako by plameny ztratily svou moc. Bohové se divili, protože to nebyli nezkušení poutníci, nýbrž dobře věděli, jak připravit jídlo na cestě, a přesto se jim nedařilo.

Tehdy uslyšeli hlas shora, neboť na stromě nad nimi seděl veliký orel. Nebyl to obyčejný pták, protože jeho tělo bylo mohutné, jeho pohled bystrý a v jeho hlase zněla jurisdikce bytosti, která ví víc než ti dole. Řekl bohům, že ví, proč se maso nepeče, a pokud mu dají z jídla jeho díl, dovolí, aby bylo hotové. Bohové s tím souhlasili, protože hlad byl silný a neviděli jinou cestu. Orel slétl dolů, usadil se u masa a začal si brát, avšak nebral skromně. Uchopil největší kusy, trhal je a přivlastňoval si víc, než mu bohové byli ochotni dobrovolně dát. Loki se rozhněval, vzal hůl a udeřil orla. Byl to prudký čin, typický pro Lokiho, který často jednal rychleji, než domyslel následky. Jenže v okamžiku, kdy hůl dopadla, přilepila se k orlovi a Lokiho ruce se pevně přilepily k holi. Orel se okamžitě vznesl a Loki zůstal viset za ním.

Pták jej táhl přes kamení, kořeny, keře a tvrdou zem, takže Lokiho tělo naráželo do všeho, co leželo na cestě. Jeho nohy se vláčely za ním, ruce nemohl odtrhnout a každá rána mu připomínala, že udeřil někoho, koho vůbec neznal. Orel letěl nízko, neúprosně a Loki křičel velkou bolestí, přičemž prosil, aby jej pustil. Teprve tehdy orel prozradil, kdo vlastně je, protože to byl obr Thjazi v orlí podobě. Thjazi nebyl bezvýznamný obr z pustin, nýbrž byl mocný, chytrý a nebezpečný. Nechtěl jen kus masa, celé setkání bylo pastí, do níž se Loki chytil vlastní prudkostí, a teď byl plně v Thjaziho moci. Obr mu řekl, že jej pustí jen za jednu cenu, a sice že Loki musí přivést Idunn z Asgardu a s ní její jablka. Nebyl to obyčejný požadavek, protože Thjazi nežádal zlato, zbraň ani šperk, nýbrž chtěl samotný zdroj mládí bohů. Kdyby získal Idunn, oslabil by Asgard víc, než kdyby porazil jednoho boha v boji, neboť by jim vzal budoucí sílu a ochranu před stářím. Loki byl v bolesti i strachu, chtěl se osvobodit, a tak slíbil to, co neměl nikdy slíbit.

Thjazi jej pustil, takže se Loki vrátil k Ódinovi a Hœnirovi, ale v jeho mysli už ležel těžký závazek, který mohl zničit všechny bohy. Neřekl jim všechno, protože se styděl, bál se přiznat, jaké neštěstí na Asgard přivolal, nebo doufal, že najde cestu, jak slib obejít. Ale slib daný obrovi nezmizel, pročež se Loki vrátil do Asgardu. Tam žila Idunn stále v bezpečí mezi bohy, kteří za ní přicházeli pro jablka mládí, a vůbec netušila, že se na ni už vztahuje cizí nárok a že Loki venku slíbil její život tomu, kdo ji chce vyrvat z božského světa. Loki musel jednat lstí, protože nemohl Idunn prostě unést z Asgardu silou, jelikož by to bohové viděli. Nemohl jí říct pravdu, protože by s ním nikdy nešla, a tak ji musel přimět, aby opustila bezpečí sama. Přišel za ní a mluvil klidně, když jí řekl, že mimo Asgard找到了 jablka, která jsou ještě krásnější než ta její, a bylo by dobré, kdyby je Idunn sama viděla a porovnala je se svými plody. Idunn mu uvěřila, protože nebyla bojovnicí, která by čekala zradu za každým slovem, nýbrž Lokiho znala jako jednoho z bohů, který stále patřil do světa Asgardu, takže vzala svá jablka a vyšla s ním ven.

To byla chvíle, na kterou Thjazi netrpělivě čekal. Jakmile se Idunn vzdálila z ochrany bohů, přiletěl v podobě orla, jeho křídla zastínila světlo, jeho drápy se sevřely a bohyně byla v okamžiku ztracena. Thjazi ji uchopil a odnesl pryč do svého sídla v Jötunheimu, takže Idunn zmizela a s ní zmizela i vzácná jablka mládí. Asgard zpočátku možná nechápal, co se stalo, protože Idunn nebyla bohyní hluku, a její nepřítomnost se nemusela projevit hned jako prázdný trůn, ale brzy přišla změna, kterou už nešlo přehlédnout. Bohové začali stárnout, ne najednou jako list, který během jedné noci opadne, ale den po dni se v nich začal usazovat neúprosný čas. Tváře ztrácely mladistvou svěžest, vlasy šedly, těla slábla, kůže se měnila a síla, která se zdála samozřejmá, se začala vytrácet. To muselo být pro bohy děsivější než mnoho bitev, protože obr před branou je nepřítel, proti němuž lze pozvednout zbraň, ale stáří přichází tiše, nevyhlašuje válku, neposílá posla ani nevstupuje do síně s křikem, nýbrž se usadí v těle a každý den si vezme něco malého, což nyní poznávali bohové zvyklí na Idunnina jablka.

Asgard zeslábl, hostiny ztratily jas a síně už nepůsobily stejně, neboť hlas bohů nebyl tak pevný a tváře, které měly zářit věčnou silou, nesly známky úpadku. Bohové konečně pochopili, že Idunn není jen laskavá strážkyně vzácných plodů, nýbrž je jednou z těch, bez nichž se jejich svět nemůže udržet. Začali pátrat, ptali se, kdy byla Idunn naposledy viděna, kdo s ní mluvil a kam šla, až se brzy ukázalo, že ji naposledy viděli odcházet s Lokim. Bohové se okamžitě obrátili proti němu, protože tentokrát nebyl prostor pro jeho obvyklé vytáčky, jelikož se nejednalo o drobný žert, nýbrž celý Asgard stárnul. Bohové ho chytili, hrozili mu a Loki pochopil, že se ocitl mezi dvěma silami, na jedné straně Thjazi, jemuž slíbil Idunn, aby si zachránil život, a na druhé straně bohové, kteří teď věděli, že je zradil. Jestli Idunn nepřivede zpět, jeho osud bude strašný, a tak slíbil nápravu.

Požádal Freyju o její sokolí plášť, který měla stejně jako v jiných příbězích, kde bylo třeba rychle cestovat mezi světy. Kdo si jej oblékl, mohl letět v podobě sokola, a Freyja věděla, že Idunn musí být zachráněna, pročež mu plášť dala, protože bez něj by se záchrana mohla snadno stát nemožnou. Loki se proměnil v sokola a vzlétl. Opustil Asgard a zamířil do Jötunheimu, letěl přes pusté kraje, kde skály čněly jako zuby země, kde vítr nesl chlad a kde se nikdo nemohl cítit doma. Každé mávnutí křídel ho přibližovalo k Thjaziho sídlu a k Idunn, kterou sám vydal do nebezpečí. Když dorazil, Thjazi naštěstí nebyl doma, což byla jeho velká šance. Idunn byla uvnitř, vzdálená od Asgardu, a její zajetí stačilo k tomu, aby Asgard začal chřadnout. Loki musel jednat rychle, proměnil Idunn v ořech, uchopil ji a vzlétl zpět k Asgardu, čímž záchrana úspěšně začala.

Jenže Thjazi se vrátil a zjistil, že Idunn zmizela. Jeho hněv byl okamžitý, vzal na sebe orlí podobu a vyrazil za Lokim. Nebyl to pomalý pronásledovatel, jeho křídla bila vzduch prudce a on viděl před sebou sokola, který odnáší jeho kořist, pročež letěl za ním s celou silou obra. Loki letěl, jak nejrychleji mohl, protože v drápech nesl Idunn, bez níž bohové slábli, a za ním se blížil rozzuřený Thjazi. Nad krajinou se rozběhla honba, v níž nešlo jen o Lokiho život, nýbrž šlo o mládí bohů, záchranu Asgardu a návrat síly, která se každým dnem vytrácela z tváří Ásů. Loki nemohl zpomalit ani se otočit k boji, takže měl v sokolí podobě jedinou naději, a sice dostihnout Asgard dřív, než jej dostihne orel. Bohové v Asgardu viděli, co se blíží, spatřili sokola s Idunn i velikého orla za ním, pročež pochopili, že Loki je blízko, ale Thjazi letí tak těsně, že pokud nic neudělají, vnikne do Asgardu za ním. Proto rychle připravili hromadu dřeva u hradeb, neboť chtěli oheň rozdělat v pravý okamžik. Loki přeletěl přes hradby, dostal se s Idunn do bezpečí a v tu chvíli bohové zapálili připravené dřevo. Plameny vyšlehly vzhůru právě tehdy, když se Thjazi v orlí podobě řítil za Lokim, oheň zachvátil jeho peří, křídla ztratila sílu, orel se zřítil dolů do Asgardu a tam jej bohové zabili.

Tak skončil Thjazi, obr, který vylákal Lokiho do slibu, unesl Idunn a vzal bohům mládí, avšak padl před těmi, které chtěl oslabit. Neporazil je v bitvě, nýbrž je málem zlomil tišším způsobem, když jim vzal to, co potřebovali k obnově, a nechal čas, aby za něj vykonal práci, ale jeho kořist se vrátila a jeho let skončil v ohni. Idunn byla zpět a s ní i jablka, bohové znovu přijali její plody, mládí se jim začalo vracet, vrásky mizely, síla se obnovovala a Asgard se nadechl jako síň, z níž byla sňata těžká kletba. Teprve teď mohli bohové plně pochopit, jak blízko byli slabosti, protože to byla záchrana samotné podoby božského světa. Bez Idunn by Ásové stárli dál a bez jejích jablek by jejich moc slábla, takže kdyby Thjazi uspěl, obři by možná nemuseli dobývat Asgard zbraněmi, nýbrž by stačilo čekat, až čas udělá z bohů stíny jejich dřívější síly. Příběh však neskončil jen návratem Idunn, protože Thjazi měl dceru jménem Skadi, která se vydala k bohům žádat náhradu, čímž její příchod otevřel další příběh, tak na sebe mýty navazují.

A nad tím vším stojí neklidný Loki, který je původcem škody i nástrojem nápravy, neboť přivádí bohy na okraj záhuby a potom se stává jediným, kdo je dokáže vytáhnout zpět. Není čistým zachráncem, protože zachraňuje to, co sám pomohl zničit, ale není ani obyčejným zrádcem, protože se vrací do středu příběhů a dělá to, co ostatní udělat nemohou. Idunn naproti tomu ukazuje jiný druh moci, nemusí bojovat, nemusí křičet ani vládnout kopím, nýbrž stačí, že zmizí, a celý Asgard začne stárnout. Její tichá přítomnost drží bohy mladé a její jablka jsou malým znamením obnovy, v němž se skrývá pravda, že i ti nejmocnější potřebují péči a ochranu před rozpadem. Tak se vypráví o unesení Idunn, o hladových bozích, o orlovi, o Lokim vláčeném přes kamení, o slibu daném ze strachu, o bohyni vylákané z Asgardu, o jablkách, o sokolím letu, o obrovi spáleném v plamenech a o návratu mládí do síní bohů. Od té doby již nemohla být Idunn považována za okrajovou postavu, neboť kdo znal tento příběh, věděl, že Asgard nestojí jen na Thorově kladivu, Ódinově moudrosti nebo hradbách, nýbrž stojí také na bohyni střežící jablka, která vracejí život, a na křehké pravdě, že i bohové mohou zeslábnout, když ztratí to, co je tiše udržuje mladé.