Opevnění Asgardu

Příběh vypráví o tom, jak se bohové rozhodli opevnit Asgard proti obrům a dalším nepřátelům. Do jejich sídla tehdy přišel neznámý stavitel a nabídl, že pro ně vybuduje hradby tak pevné, jaké ještě žádný svět neviděl. Za svou práci však žádal odměnu, která byla pro bohy téměř nepřijatelná, neboť chtěl bohyni Freyju, jasné slunce a měsíc. Mýtus známý především z Gylfaginningu v Prozaické Eddě ukazuje nejen nebezpečí neuvážených slibů, ale také Lokiho lest, Thorovu sílu a podivný původ osminohého koně Sleipnira.

Když už svět stál na svém místě, když Midgard ležel mezi mořem a nebezpečím a Asgard se zvedal jako sídlo bohů, neznamenalo to, že nastal klid. Bohové měli své síně, své trůny, své poradní místo i své slavnosti, z jejichž výšin bylo možné hledět na světy pod sebou a mluvit o řádu, osudu a slávě. Za hranicemi bezpečí však stále existovali obři, což byli staří nepřátelé a potomci sil, které byly starší než mnozí bohové. Asgard proto nutně potřeboval ochranu, jelikož jeho síně byly sice nádherné, ale samotná nádhera nezastaví nepřítele, hostina neodrazí útok a zpěv neudrží obra za hranicí. Bohové dobře věděli, že pokud má jejich sídlo obstát, musí být obehnáno masivními hradbami, které vydrží nápor těch, kdo by se jednou mohli pokusit vstoupit dovnitř násilím.

A právě tehdy přišel k bohům neznámý stavitel, který nedorazil jako válečník, nenapadl bránu, nepozvedl zbraň ani nevyhlásil válku, nýbrž se objevil jako muž práce. Nabídl bohům přesně to, co nejvíce potřebovali, když prohlásil, že postaví pevnou hradbu kolem celého Asgardu. Mělo jít o zeď tak silnou a vysokou, že by se přes ni žádný obr nedostal, takže by spolehlivě chránila bohy před útoky zvenčí a dala jejich světu trvalou jistotu. Bohové pozorně naslouchali, neboť taková nabídka nebyla malá. Stavitel mluvil sebejistě a vůbec se nezdálo, že by se bál velikosti úkolu, když tvrdil, že dokáže vybudovat opevnění, jaké by sami bohové stavěli dlouho. Jenže za svou práci požadoval odměnu, která nebyla obyčejná, protože chtěl krásnou Freyju, jasné slunce a měsíc.

Když to bohové slyšeli, celá síň okamžitě ztichla. Freyja patřila mezi nejkrásnější bohyně, neboť byla spojena s láskou, touhou, zlatem, kouzly i mocí, kterou nebylo možné nahradit. Slunce a měsíc zase určovaly běh světa a jejich jasné světlo nebylo jen ozdobou nebe, nýbrž dávalo dnům pevný řád, nocím podobu a času správný směr. Vzdát se Freyji, slunce a měsíce by znamenalo zaplatit za hradby cenou, která by Asgard připravila o část vlastní duše. Bohové se proto dlouho radili, protože nebylo možné stavitele prostě odmítnout, jelikož jeho nabídka byla lákavá. Zároveň mu však nemohli dát to, co tak urputně žádal, takže horečně hledali způsob, jak získat hradby a přitom neztratit nic z toho, co bylo pro ně i pro celý svět důležité.

Tehdy promluvil mazaný Loki, který byl mezi bohy vždy zvláštní. Nebyl jako silný Thor, který řešil hrozby těžkým kladivem, nebyl jako odvážný Týr, který stál pevně u každé přísahy, a nebyl ani jako Ódin, jehož moudrost vedla do temných hlubin. Loki měl jazyk ostrý jako nůž a mysl rychlou jako plamen, takže uměl najít cestu tam, kde jiní viděli jen neprostupnou zeď, ačkoliv jeho rady často nesly skryté nebezpečí, které se ukázalo až později. Navrhl, aby bohové stavitelovu nabídku přijali, ale zásadně změnili podmínky. Stavitel nesmí na stavbu dostat dlouhý čas a musí vše dokončit během jediné zimy, od prvního dne zimy do prvního dne léta, přičemž mu nesmí pomáhat žádný muž. Pokud hradby nebudou hotové včas, nedostane vůbec nic, ani Freyju, ani slunce, ani měsíc.

Bohům se to zdálo bezpečné, protože taková práce byla obrovská. Jeden stavitel přece nemohl během jediné zimy vztyčit celé opevnění kolem Asgardu, takže i kdyby byl silný a vytrvalý, neúprosný čas musel být proti němu. Stavitel však požádal o jedinou výjimku, když chtěl, aby mu směl pomáhat jeho kůň jménem Svaðilfari. Bohové sice znovu na vteřinu zaváhali, ale kůň se nezdál jako velké nebezpečí, neboť to nebyl další stavitel, nebyla to armáda ani krutý houf obrů. Byl to zkrátka jen kůň, a tak je Loki snadno přesvědčil, aby tuto podmínku dovolili, načež byla dohoda definitivně uzavřena.

Stavitel se okamžitě pustil do práce, na Asgard přišla chladná zima a s ní i první kameny. Bohové zpočátku sledovali stavbu bez velkého strachu, neboť pevně věřili, že čas je jejich věrným spojencem. Mysleli si, že stavitel možná vybuduje část zdi a položí dobré základy, ale že mu nakonec těžká práce přeroste přes hlavu. Jenže brzy pochopili, že se krutě zmýlili, protože Svaðilfari nebyl obyčejný kůň. V noci tahal ze skal kameny tak veliké, že by s nimi nepohnulo mnoho mužů, přičemž kráčel v postroji s neuvěřitelnou silou a jeho těžké kroky se zarývaly do zmrzlé země. Kámen za kamenem spolehlivě přivážel ke staviteli, který pracoval rychle, tiše a neúnavně. Nešlo o zoufalou práci člověka, který se snaží splnit nemožný úkol, nýbrž to vypadalo jako klidná práce bytosti, která přesně ví, že zvítězí.

Dny rychle ubíhaly, hradby rostly, kameny se skládaly jeden na druhý a kolem Asgardu se začal zvedat pevný prstenec. Každé ráno bohové jasně viděli, že stavba pokročila víc, než čekali, a každá noc přinesla další kus hotového opevnění. Svaðilfari se vracel s nákladem znovu a znovu, přičemž stavitel jej využíval tak dobře, že se namáhavá práce měnila v téměř jisté vítězství. Když se zima blížila ke svému konci, bohové se začali vážně bát. Zeď byla skoro hotová a zbývalo jen málo, takže pokud by stavitel dokončil práci včas, dohoda by platila a museli by mu odevzdat Freyju, jasné slunce i měsíc. Pevné slovo bohů by totiž nemohlo být jednoduše odhozeno jako stará větev, neboť posvátná přísaha měla velkou váhu i mezi těmi, kdo vládli světu.

Půvabná Freyja se nesmírně zlobila a nebylo těžké pochopit proč, neboť nebyla pouhou cenou, kterou mohou bohové položit na stůl jako zlatý pohár, ani věcí, kterou lze slíbit za kamennou zeď. Děsivá představa, že by měla být vydána cizinci, jasně ukazovala, jak nebezpečně blízko se bohové dostali k vlastní chybě. Slunce a měsíc také nemohly být odevzdány, protože bez nich by svět ztratil řád, nebe by ztemnělo a čas by se kompletně rozpadl. Lidé v Midgardu by vůbec nevěděli, kdy přichází den a kdy noc, úrodná pole by se proměnila, cesty by se ztratily a nad celým světem by ležela tíha slibu, který neměl být nikdy dán. Bohové proto začali zběsile hledat hlavního viníka, až nakonec našli Lokiho. Byl to totiž on, kdo navrhl podmínky, přesvědčil bohy, aby dovolili staviteli pomoc koně, a vymyslel lest, která se nyní obracela proti nim. Rozhněvaní bohové mu dali jasně najevo, že musí najít okamžité řešení, a to nikoliv zítra nebo po konci zimy, nýbrž hned.

Loki dobře věděl, že hněv bohů není prázdná hrozba, a když se Asgard ocitl před ztrátou Freyji, slunce i měsíce, nikdo už neměl chuť poslouchat jeho chabé výmluvy. Jestliže se z jeho rady zrodila pohroma, musela se z jeho nové lsti zrodit i rychlá záchrana. Zbývaly pouhé tři dny do léta a stavitel nutně potřeboval dokončit poslední část hradby, přičemž Svaðilfari měl ještě jednou vyrazit pro kámen a přivést náklad, který by práci téměř završil. Bez věrného koně by stavitel nemohl postupovat stejným tempem, avšak s koněm byl Asgard ztracen, pročež Loki změnil svou podobu a proměnil se v mladou klisnu.

Když Svaðilfari táhl kámen z místa, kde se dobývaly velké bloky, objevila se před ním tato krásná klisna. Nešla k němu přímo, nýbrž běžela před ním, na vteřinu se zastavila, ohlédla se a zase divoce odběhla. Svaðilfari zvedl hlavu, v jeho těle se probudila jiná touha než nudná práce, načež se vytrhl z pevného postroje a rozběhl se za ní. Stavitel zoufale křičel a volal na svého koně, ale Svaðilfari jej vůbec neposlechl. Běžel za klisnou do blízkého lesa, daleko od hlučné stavby, daleko od těžkých kamenů i daleko od rozestavěné hradby, která měla být dokončena, neboť ji mazaný Loki odvedl pryč. Celou noc se silný kůň nevrátil, a bez něj stavitel nemohl pokračovat tak, jak potřeboval. Když přišlo ráno, bylo jasné, že čas mu neúprosně uniká, a ačkoliv hradba stála téměř hotová, pouhé téměř nestačilo, protože dohoda byla neúprosná a pravila, že buď bude práce dokončena včas, nebo stavitel nedostane nic.

V tu chvíli se ze stavitele vyvalil obrovský hněv a už nevypadal jen jako klidný řemeslník, který přišel nabídnout svou práci. Jeho divoká zuřivost okamžitě prozradila pravdu, že není obyčejným stavitelem, nýbrž je to mrazivý obr z rodu, před kterým měla nová hradba Asgard chránit. Bohové pochopili, že od samého začátku jednali s nebezpečným nepřítelem, který chtěl získat Freyju, slunce a měsíc nikoliv jako spravedlivou mzdu, ale jako kořist, která by oslabila Asgard i celý svět. V té době sice silný Thor nebyl v Asgardu, protože pobýval na dalekém východě, kde bojoval s jinými nepřáteli, ale když se pravda ukázala a obr se strašlivě rozběsnil, bohové už neřešili dohodu jako obchodní spor a okamžitě zavolali Thora na pomoc. Thor přišel s těžkým kladivem Mjöllnirem v ruce a rozhodně nestál o dlouhé vyjednávání. Když viděl, že stavitel je obr a jeho práce byla lstí proti bohům, udeřil takovou silou, jakou si obři pamatovali ze všech dřívějších bojů. Rozzuřený obr byl na místě zabit, jeho nárok okamžitě zanikl, takže Freyja zůstala v Asgardu, slunce i měsíc pokračovaly na svých cestách a hradby zůstaly stát jako pevná ochrana bohů.

Asgard byl sice opevněn, ale cena tohoto příběhu nebyla jednoduchá. Bohové získali hradby, aniž by odevzdali to, co slíbili, takže zachránili Freyju, světlo dne i světlo noci. Přesto celý mýtus připomínal, jak nebezpečné je uzavírat dohody s neznámými silami a bláhově věřit, že chytrá podmínka vždy stačí. Stačila totiž jen proto, že Loki porušil běžný běh věcí ještě větší lstí, než jakou sám původně pomohl vytvořit. Tato lest měla své následky, neboť se Loki dlouho nevracel, a když se později znovu objevil mezi bohy, nepřišel s prázdnýma rukama. Z jeho podivné proměny vzešel osminohý kůň Sleipnir, kterému se žádný jiný oř nevyrovnal, protože byl neuvěřitelně rychlý, silný a dokázal nést svého jezdce po cestách, kam se obyčejná zvířata nedostala. Loki jej přivedl Ódinovi a Sleipnir se stal nejlepším koněm mezi bohy i lidmi. Tak skončil slavný příběh o opevnění Asgardu, který začal potřebou bezpečí a skončil hradbou, která skutečně chránila bohy. Mezi prvním kamenem a posledním úderem kladiva však ležela neuvážená dohoda, hrozba ztráty Freyji, slunce i měsíce, Lokiho proměna, odhalený obr a narození Sleipnira. Hradby Asgardu proto nebyly jen obyčejným kamenem, nýbrž zůstaly trvalou připomínkou toho, že i bohové mohou podlehnout vlastní chytrosti, že slib může být nebezpečnější než zbraň a že Loki dokázal pohromu také odvrátit, avšak nikdy bez následků.