Válka Ásů s Vany

Příběh vypráví o první válce mezi božskými rody severské mytologie. Na jedné straně stáli Ásové, bohové spojovaní s vládou, řádem, válkou a mocí Ásgardu. Na druhé straně stáli Vanové, božstva plodnosti, hojnosti, moře, země a magie.

Nad světem lidí se tyčil Asgard, sídlo Ásů. Tam vládli bohové, jejichž jména se později stala nejznámějšími ze všech. Ódin, pán moudrosti, válečníků a poezie. Thór, ochránce bohů i lidí. Týr, bůh odvahy a přísahy. Frigg, královna Ásů a strážkyně osudu, který znala, ale neprozrazovala. Ásové byli mocní a hrdí. Stavěli síně, zasedali k poradám, drželi řád světa a chránili jej před obry i silami, které se tlačily z temnoty za hranicemi známých krajů. Jejich svět měl pevnost, zákon a zbraně.

Ale nebyli jedinými bohy, protože jinde sídlili Vanové. Byli starým rodem, který se těšil obecné vážnosti. Jejich moc se neprojevovala jen v síle paží nebo v lesku zbraní, nýbrž byla v úrodné půdě, v moři, v dešti, v bohatství, v růstu zrna a v touze života pokračovat dál. K Vanům patřil Njörd, pán moře, lodí a bohatství. Také Freyr, bůh plodnosti, míru a hojné sklizně. A také Freyja, bohyně krásy, touhy, zlata a seiðr. Dva rody bohů žily vedle sebe, ale nebyly stejné. Každý měl svou moc, své zvyky a své místo ve světě, přičemž právě z toho rozdílu jednou vyrostla válka.

Staré básně říkají, že na počátku sporu stála žena jménem Gullveig. Přišla mezi Ásy a její příchod přinesl neklid. Byla spojována se zlatem, kouzly a věděním, které nebylo obyčejné. Když vstoupila do síní bohů, ne všichni ji vítali. Někteří v ní viděli nebezpečí, které může rozleptat pevný řád Asgardu, protože přichází zvenčí a nese s sebou moc, kterou nelze zkrotit obyčejným zákonem. Ásové ji proto probodli kopími a potom ji spálili.

Gullveig však nezmizela. Třikrát ji spálili a třikrát se znovu narodila, neboť oheň ji nestrávil a kopí ji neumlčela. Smrt nad ní neměla takovou moc, jakou bohové očekávali. Znovu povstala a s ní povstala i otázka, co se vlastně stalo. Nebyla to jen poprava jedné bytosti, nýbrž čin proti moci, kterou Vanové znali a ctili. Byl to zásah do něčeho, co přesahovalo jednu síň a jeden soud. Gullveig byla později nazývána Heiðr. Chodila mezi domy, věštila a pracovala s kouzly. Uměla seiðr, tajemné umění, které dokázalo nahlížet do budoucnosti, ohýbat vůli a dotýkat se skrytých sil světa. Pro jedny byla nositelkou moudrosti, pro druhé hrozbou.

Ásové se sešli k poradě, kde seděli na svých místech a rozhodovali, co má následovat. Měli zaplatit náhradu za to, co se stalo? Měli Vanům přiznat stejnou čest a stejný podíl na uctívání? Měli uznat, že moc světa nemůže patřit pouze jednomu rodu bohů? To nebyla lehká otázka. Kbyby Ásové ustoupili, přiznali by, že nejsou jedinými držiteli řádu. Kdyby neustoupili, spor by se mohl rozhořet tak, že jej už nikdo nezastaví. Nakonec promluvily zbraně. Ódin pozvedl kopí a vrhl je proti vojsku Vanů. Tím začala první válka světa. Nebyla to válka lidí, kteří bojují o pole, dobytek nebo hranice, nýbrž válka bohů a dvou mocí, které měly společně utvářet svět, ale zatím proti sobě stály jako cizinci.

Ásové vyšli z Asgardu se silou, která budila strach. Uměli bojovat, znali zbraně, válečné řády a tvrdou vůli. V jejich čele stál Ódin, který znal kouzla i bitvy, a po jeho boku stáli bohové, před nimiž se třásli obři. Vanové však nebyli slabí a nečekali bezbranně na úder. Bránili svůj svět a odpovídali mocí, která byla jiná než moc Ásů. Neopírala se jen o meče a kopí, nýbrž byla v kouzlech, v vědění, v silách země a v odolnosti starého rodu, který nebylo možné srazit jedinou ranou.

Bitvy se vracely jako bouře. Jednou vítězili Ásové, jindy Vanové. Zbraně ničily síně a pole, kouzla lámala hradby. Vojska se hnala proti sobě a země, která měla být domovem bohů, byla poničená jejich vlastním hněvem. V Asgardu poznali, že Vanové nejsou jen vzdálení bohové úrody a moře, ale protivníci, kteří dokázali vzdorovat i těm nejmocnějším. Ve Vanaheimu zase poznali, že Ásové nejsou jen pyšní vládci za hradbami, protože byli nebezpeční, vytrvalí a schopní vést válku dlouho, i za cenu velkých ztrát. Čas plynul a žádná strana nezískala konečné vítězství.

Válka, která měla rozhodnout, kdo bude stát nad světem, začala vyčerpávat obě strany. Ásové i Vanové viděli své škody a věděli, že pokud budou pokračovat, zničí víc, než mohou získat. A tak přišel okamžik, kdy se bohové museli znovu posadit k jednání. Tentokrát už nešlo jen o hrdost, šlo o budoucnost. Ásové a Vanové uzavřeli mír. Nebyl to mír zapomnění, protože krev a škody zůstaly v paměti, ale oba rody pochopily, že svět nemůže být postaven jen na jedné sile. Potřeboval řád i plodnost, zákon i hojnost, zbraň i kouzlo. Asgard nemohl zůstat úplný, pokud v něm nebude místo pro moc Vanů.

Na znamení smíru si bohové vyměnili rukojmí. Vanové poslali k Ásům své nejvznešenější. Přišel Njörd, bohatý pán moře, lodí a příznivého větru. S ním přišel jeho syn Freyr, který nesl požehnání úrody, míru a plodnosti. V Asgardu získali vysoké místo a byli přijati mezi bohy, kteří měli od té chvíle tvořit společný řád. S nimi byla v asgardské tradici spojována také Freyja. Právě ona měla Ásům ukázat umění seiðr, což bylo kouzelnické umění, které Vanové znali lépe než ostatní, čímž se do Asgardu dostalo vědění, které bylo zároveň lákavé i nebezpečné.

Ásové na oplátku poslali Vanům Hœniho a Mímiho. Hœnir byl vysoký, krásný a vznešený. Na první pohled působil jako někdo, kdo se může stát vůdcem, pročež jej Vanové přijali s úctou a učinili z něj náčelníka. S ním přišel i Mímir, který nebyl ceněn pro krásu, ale pro moudrost. Byl jedním z nejchytřejších mezi bohy a jeho rady měly váhu. Když Hœnir seděl po jeho boku, mluvil dobře a jeho rozhodnutí zněla pevně, takže Vanové věřili, že výměna byla spravedlifá.

Jenže brzy si všimli něčeho zvláštního. Kdykoli byl Hœnir na sněmu s Mímim, působil rozvážně. Když však Mími chyběl a Vanové se ho ptali na těžké věci, odpovídal stále stejně a říkal, ať rozhodnou jiní. Zpočátku to mohlo znít jako opatrnost, potom jako váhavost a nakonec jako prázdnota. Vanové pochopili, že Hœnir není takovým rádcem a vládcem, jakého si představovali. Jeho vznešený vzhled zakrýval slabost a jeho moudrost stála na Mímiho slovech. Rozhněvali se, protože měli pocit, že je Ásové oklamali. Jejich hněv dopadl na Mímiho, jemuž usekli hlavu a poslali ji zpět do Asgardu.

Když ji Ódin obdržel, nezachoval se jako ten, kdo nechá moudrost shnít v hlíně. Vzal Mímiho hlavu, potřel ji bylinami a pronesl nad ní kouzla. Zachoval ji tak, aby se nerozpadla, a dal jí moc znovu mluvit. Od té doby mu Mímiho hlava radila v tajných věcech. Mír mezi Ásy a Vany však nezanikl. Byl poznamenaný podezřením, bolestí i podivnou krutostí, ale vydržel. Njörd, Freyr a Freyja zůstali mezi Ásy a stali se součástí jejich světa. Už nebylo možné říci, že Asgard patří jen jednomu rodu, protože v jeho síních teď zněla i moc Vanů.

Aby byl smír potvrzen ještě jinak, bohové podle dalšího podání společně plivli do nádoby. Z toho společného znamení vznikl Kvasir, bytost nesmírné moudrosti. V něm se spojilo to, co bylo dříve rozdělené. Nebyl jen Ás ani jen Van, nýbrž byl plodem smíru a připomínkou toho, že i z války může vzniknout poznání.

Tak skončila první válka bohů. Ne velkým vítězstvím jedné strany, ale uznáním, že žádná z nich nemůže vládnout světu sama. Ásové si ponechali svůj řád, své síně, svou válečnou slávu a svou vládu nad Asgardem. Vanové do něj přinesli hojnost, plodnost, moře, zlato a kouzla. Mezi oběma rody zůstala paměť starého sporu, ale také pouto, které už nešlo přetrhnout. Od té doby stáli Njörd, Freyr a Freyja mezi nejuctívanějšími bohy severského světa. A válka mezi Ásy a Vany zůstala příběhem o tom, že i bohové se museli naučit, že moc má mnoho podob. Že svět nedrží pohromadě jen síla zbraní a že řád, který odmítne všechno cizí, se nakonec musí buď změnit, nebo sám sebe zničit.