Spoutání Lokiho

Příběh vypráví o tom, jak se Loki po smrti Baldra definitivně odtrhl od bohů a stal se jejich nepřítelem. Po všech lstech, škodách a urážkách už nešlo jen o další nebezpečný žert, který by bylo možné napravit. Loki se ukryl před hněvem Ásů, ale Ódin jej vypátral a bohové jej nakonec dostihli. Jeho trest patří k nejtemnějším obrazům severské mytologie. Byl spoután v podzemí, had nad ním kapal jed a jeho žena Sigyn u něj zůstala s miskou, aby zmírnila utrpení, které mělo trvat až do Ragnaröku.

Loki dlouho patřil mezi bohy. Nebyl jedním z nich tak čistě jako Thór, Týr nebo Baldr, ale sedával v jejich síních, cestoval s nimi, radil jim a někdy je zachraňoval z neštěstí. Mnohokrát však také stál u jeho počátku. Přivedl Idunn do moci obra Thjaziho, ostříhal Sifiny vlasy, zapletl bohy do nebezpečných dohod a svými slovy dokázal rozbít klid i tam, kde se zdál pevný. Přesto se vždy znovu vracel. V Asgardu jej znali jako potíž i jako pomoc. Jako toho, kdo způsobí škodu, ale pak najde cestu ven. Jako toho, kdo lže, ale jeho lež někdy zachrání bohy před větším neštěstím. Právě proto jej dlouho trpěli. Loki byl nebezpečný, ale také užitečný. Byl součástí příběhů bohů stejně jako oheň v síni, který hřeje a zároveň může všechno spálit.

Jenže po Baldrově smrti se něco změnilo. Baldr nebyl obyčejná oběť Lokiho lsti. Byl nejmilovanějším z bohů, byl světlý, laskavý a čistý. Frigg pro něj získala sliby od celého světa, ale Loki odhalil jedinou slabinu. Našel jmelí, dal je slepému Höðrovi do ruky a navedl ho, aby vrhl střelu na vlastního bratra. Baldr padl mrtvý, a když se naskytla poslední možnost získat jej zpět z říše Hel, Loki podle pozdějšího podání znovu zasáhl. V podobě obryně Thökk odmítl plakat pro Baldra. Celý svět truchlil, ale jediná bytost ne, a protože podmínka Hel nebyla splněna, Baldr zůstal mezi mrtvými. Tím Loki překročil hranici, za kterou už nebylo snadné se vrátit. Asgard mohl přežít mnoho jeho žertů, urážky, výsměch, podvody a hry, ale smrt Baldra nebyla dočasná potíž. Byla to rána do srdce bohů, předzvěst Ragnaröku a začátek konce starého řádu.

Loki však nezmlkl. Jednou se bohové sešli u mořského obra Aegira, který byl hostitelem slavných hostin. V jeho síni teklo pivo, stoly byly připraveny a bohové seděli pohromadě, což mohlo na chvíli připomínat mír. Zbraně byly odloženy, rohy naplněny a slova měla patřit společnému stolu. Ale kde byl Loki, tam klid nikdy nestál pevně. Přišel do Aegirovy síně a hned na začátku zabil služebníka jménem Fimafeng. Ten byl oblíbený, protože dobře sloužil hostům, a bohové se kvůli jeho smrti rozhněvali, pročež byl Loki vyhnán ven do lesa. Jenže neodešel navždy a brzy se vrátil. Stál u dveří a připomněl dávné pouto s Ódinem. Mluvil o časech, kdy spolu smísili krev a Ódin mu slíbil, že nebude pít, pokud nebude pití nabídnuto i Lokimu. Byla to slova, která se těžko odmítala, protože staré sliby měly váhu i tehdy, když je připomínal ten, koho nikdo nechtěl vidět. Ódin mu tedy dovolil vstoupit.

Loki vešel do síně bohů a pak začal mluvit. Nepřišel jako host, který přichází napravit křivdu, ani jako provinilec hledající smír, nýbrž mluvil jako ten, kdo chce každému zasadit ránu. Jeho jazyk byl ostřejší než nůž a jeho slova mířila na slabiny těch, kteří seděli u stolu. Urážel bohy jednoho po druhém a připomínal jim jejich hanbu, chyby, touhy, strach i minulost. Každému dokázal najít něco, čím jej poníží. Bragiho nazval zbabělcem, Idunn připomněl věci, které ji měly zostudit, a Gefjon, Freyju, Njorda, Týra, Heimdalla, Skadi, Sif i další zasahoval slovy, která měla ranit právě tam, kde se bůh nejhůř brání. Někdy v těch slovech mohla být ozvěna pravdy, jindy jen jed, ale v obou případech sloužila stejnému cíli, rozbít hostinu, pošpinit čest a ukázat, že žádný z bohů není čistý. Bohové mu odpovídali hněvem, výčitkou i připomínkou jeho vlastních vin, ale Loki se nezastavoval, protože každá odpověď mu jen dávala další příležitost.

Pak přišel Thór, který nebyl v síni od začátku. Když vstoupil, přinesl s sebou hrozbu, kterou Loki nemohl jen tak odbýt. Thór neměl Lokiho jazyk, ale měl Mjöllnir, a proti kladivu se i Lokiho slova stávala slabšími. Thór mu přikázal mlčet. Loki ještě chvíli odpovídal a Thóra se pokusil urazit, když mu připomínal chvíle, kdy nebyl jistým vítězem, ale Thorův hněv rostl a jeho hrozby už nebyly jen slova. Řekl, že pokud Loki nepřestane, Mjöllnir mu zavře ústa. Loki poznal, že u Thóra nemá prostor jako u ostatních, a proto řekl, že před ním ustoupí, protože ví, že Thór udeří, načež odešel a hostina zůstala za ním otrávená jeho slovy. Po tom všem už Loki nemohl počítat s tím, že se vrátí do Asgardu, protože smrt Baldra nebyla rozmarem, ale hrozbou, pročež uprchl.

V horách si postavil dům se čtyřmi dveřmi, které mu umožňovaly sledovat všechny směry a uniknout, kdyby se někdo přiblížil. Žil tam sám, stranou od božských síní, jako bytost, která už nepatří mezi hosty, ale mezi pronásledované. Přes den se často proměňoval v lososa a skrýval se ve vodě pod vodopádem zvaným Franangr, kde doufal, že jej nikdo nechytí. Ryba ve vodě je kluzká a Loki dobře věděl, že proměna je jeho zbraň. Když nemůže zvítězit silou, může uniknout podobou. Ale ani na útěku nepřestal myslet, a jednoho dne seděl ve svém domě u ohně a splétal síť z vláken. Vytvářel nástroj, který mohl jednou posloužit proti tvorovi ukrytému ve vodě, a Loki, který se sám měnil v lososa, si to musel uvědomit. Pak spatřil bohy, jak přicházejí, protože Ódin z Hliðskjálfu viděl daleko a jeho pohled dokázal proniknout tam, kde se jiní mohli skrývat jen chvíli. Bohové zjistili, kde Loki je, a vydali se k jeho domu, avšak Loki je uviděl včas, rychle hodil síť do ohně, aby nezůstala jako stopa, a utekl k vodopádu, kde se proměnil v lososa a skočil do vody.

Bohové dorazili k domu, našli zbytky sítě v ohni a moudrý Kvasir poznal, co Loki vyráběl. Z ohořelých zbytků pochopili podobu sítě a dokázali ji znovu vytvořit, takže Lokiho vlastní nápad poskytl bohům nástroj, kterým ho měli chytit. Bohové vzali síť a šli k vodě. Poprvé ji táhli řekou, ale Loki se ukryl mezi kameny, protože byl chytrý a znal proud, pročež proklouzl tam, kde jej síť nemohla zachytit. Bohové poznali, že must síť zatížit, aby dosáhla až ke dnu, a zkusili to znovu. Loki před nimi unikal, proud se napínal, síť se sunula vodou a losos hledal skulinu, až nakonec skočil přes síť, aby unikl. Na chvíli se zdálo, že se mu to podaří, protože byl rychlý a proměnlivý, ale Thór stál připraven. Když Loki v podobě lososa vyskočil, Thór po něm sáhl, uchopil ho pevně do ruky a ačkoliv se losos zmítal, Thór jej držel za ocas a sevřel jej tak silně, že lososův ocas zůstal od té doby úzký.

Loki byl chycen, už nemohl utéct a bohové jej odvedli do jeskyně, kde měl přišel trest. Nebyla to poprava, která skončí jedním úderem, nýbrž bohové chtěli, aby Loki zůstal spoután až do času, kdy se svět rozlomí. Chtěli jej vyřadit z běhu věcí, ale nechat jej žít v utrpení, které bude odpovídat hloubce jeho viny. S Lokim byli i jeho synové, přičemž smysl trestu je jasný a strašný. Bohové proměnili jednoho Lokiho syna ve vlka, ten se vrhl na svého bratra a roztrhal ho. Z jeho vnitřností potom bohové vytvořili pouta, jimiž spoutali Lokiho ke třem kamenům, pod ramena, pod bedra a pod kolena. Pouta byla z krve jeho vlastního domu, a jakmile byla utažena, proměnila se v železo, takže Lokiho uvázali k zemi. His syn byl mrtvý, druhý nesl hrůzu proměny a Loki, který často ničil rodiny jiných, pocítil trest skrze vlastní krev.

Pak přišla Skadi, dcera Thjaziho, obryně z hor, která kdysi přišla do Asgardu žádat náhradu za smrt svého otce. I ona měla s Lokim staré účty, protože právě Loki hrál klíčovou roli v Thjaziho pádu, a teď se podílela na jeho trestu. Vzala hada a upevnila jej nad Lokiho tvář, odkud z hadovy tlamy začal kapat jed. Kapka po kapce padal dolů, a kdykoli dopadl na Lokiho obličej, bolest byla nesnesitelná. Byl to stálý trest, pomalý a neúprosný, přičemž jed přicházel znovu a znovu, jako by čas sám dostal zuby. Ale Loki nebyl v jeskyni sám, protože zůstala u něj Sigyn, jeho žena. V příbězích o bozích se na ni často zapomíná, přesto je právě ona jednou z nejpůsobivějších postav tohoto mýtu. Když byl Loki spoután, Sigyn od něj neodešla, vzala misku a držela ji nad jeho tváří, chytala do ní jed, aby nedopadal na něj. Stála tam v temnotě jeskyně nad spoutaným mužem, a ačkoliv nemohla přetrhnout pouta, mohla jen zmírnit bolest mezi jednou kapkou a druhou.

Miska se však plnila, a když byla plná, Sigyn ji musela odnést a vylít. V té chvíli jed dopadal přímo na Lokiho tvář, načež se Loki sebou škubal v bolestech tak silně, že se země třásla, a lidé si pak vyprávěli, že právě tak vznikají zemětřesení. Sigyn se vždy vracela, znovu nastavila misku, znovu zachytávala jed a znovu stála u něj, a tak plynul čas. Nahoře ve světech pokračovaly příběhy bohů, lidé žili, bojovali a vyprávěli, v Asgardu zůstala prázdnota po Baldrovi, Ódin dál hleděl k osudu a Thór dál bojoval s obry, ale pod zemí ležel Loki, spoutaný vlastní vinou, s hadem nad obličejem a věrnou ženou po boku. His trest nebyl navždy, protože měl zůstat spoután až do Ragnaröku. Až přijde poslední čas, pouta se uvolní, Loki se osvobodí a vyjde z jeskyně jako otevřený nepřítel, který povede síly proti Ásům, a his cesta skončí v poslední bitvě, kde se má střetnout s Heimdallem a oba mají padnout.

Tak se uzavře dlouhý oblouk Lokiho příběhu, od společníka bohů přes původce pohrom až po bytost, která se při konci světa postaví na druhou stranu. Jeho spoutání je proto víc než trest za jednu vraždu, je to okamžik, kdy se Asgard definitivně zříká Lokiho jako člena svého kruhu, neboť už není neklidným hostem, nýbrž je nepřítelem, který čeká pod zemí. Severské mýty se nebojí takových obrazů, protože vina se v nich neomývá snadno a trest nebývá čistý. Lokiho spoutání tak ukazuje konec jedné dlouhé trpělivosti, kdy bohové snášeli jeho jazyk i jeho lsti, ale po Baldrovi a po jeho posledních urážkách už nebylo co zachraňovat. Loki utekl do hor, proměnil se v lososa, vytvořil síť, která se stala nástrojem jeho chycení, a skončil v jeskyni, kde nad ním visel had. Tak se vypráví o Lokiho spoutání, o hostině, kterou otrávila slova, o útěku do domu se čtyřmi dveřmi, o síti, o lososu, o synech, o Skadi, o Sigyn, která držela misku, i o třesu země, který připomíná, že pod světem stále leží spoutaná bolest, jejíž pouta drží jen do času, kdy se všechny staré rány vrátí v poslední bitvě.